Veverka

Musím přiznat, že ze všech zvířat a zvířátek, co se v různých lesích a pláních vyskytují, mám největší slabost pro veverky (i když ty se vyskytují například i na Olšanském hřbitově). Mají prý blechy, tvrdil mi jeden kamarád, co kdysi veverku choval doma, ale to je mi jedno. Já ji domů nechci a v přírodě mi její blechy nevadí. Miluji okamžik, když se někde v lese mihne zrzavý záblesk kožíšku, když šupajdí vzhůru po stromě a přeskakuje s větve na větev jako malinkatý Tarzan. V dětství mně uchvátilo, jaká je veverka hospodyňka: že si schovává do skrýší oříšky a jadérka a dokonce napichuje na uschlé větvičky drobné houby, aby měla na zimu zásoby. Moje maminka měla básnické střevo a abych si taková moudra z přírody pamatovala, skládala pro mne různé veršovánky. To o veverce si celé nepamatuji, jen kousíček, jakže to dělá s jablíčky: "Jablíčka dokola celičká okouše, nezbeda! Jenom ta jadérka, uprostřed, jenom ta vyhledá!"