Makak vepří

Proč se té jinak roztomilé opičce říká právě "vepří", na to přijde jistě každý sám, jen jí uvidí zezadu. Makakové mají totiž na rozdíl od jiných opic směšně maličký a zakroucený ocásek - inu, jako prasátko. Možná ta podoba žene lidi, že je loví pro maso, které prý je nejen velice chutné, ale i výživné. A to je důvod, proč počet makaků vepřích neustále klesá. Je ovšem třeba spravedlivě připustit, že oni si o své hubení vysloveně říkají. Jsou totiž mimořádně vybíraví v jídle a přitom tak inteligentní, že dobře vědí, kam na dobrou baštu. Tlupa dovede pozorovat obdělaná pole a jakmile se vzdálí lidé, dostaví se k hodům, jen jeden vždy zůstává hlídkovat. Je jasné, že takové hospodaření se svým majetkem leze lidem dostatečně na nervy. Na druhou stranu je ale nutné uznat, že makakové dovedou být jindy lidem velice užiteční - je možné je vycvičit k tomu, aby při sklizni kokosových ořechů šplhali až do největších výšek a ořechy sráželi na zem. I vědci je využívají, aby jim z nepřístupných výšek přinášeli botanický materiál. Ale nic naplat, zemědělci je rádi nemají. Přitom makakové, pokud jim nikdo cíleně neukrátí život, dožívají přibližně 26 let. Každé dva roky mívají mladé, většinou ale jen jedno. Jejich život je podobný životu ostatních opic - ve dne hledají potravu, v noci spí vysoko ve větvích. Žijí v tlupách, jsou velice kolektivní, vzájemná péče o srst je u nich běžným pravidlem a přímo zálibou. Jo - a kde se vyskytují? V severovýchodní Indii, v Barmě, v Thajsku, na Sumatře i na Borneu. Neškodí, že u nás se na ně můžete podívat leda v Zoologické zahradě. Když se takový samec makaka vepřího naštve, cení zuby, vrčí a zaujímá tak výhrůžné postoje, že je asi lepší se s ním ve volné přírodě nepotkat.

Mangusta jižní

Mangusta je drobná šelmička. dorůstá velikosti okolo 20 - 30 centimetry a váží sotva něco přes 30 dekagramů. Ale jsou to potvůrky šikovné. Dovelou skvěle stát jen na zadních nožkách nebo se třeba bleskurychle poškrábat na hlavě. Roztomile štěbetají, ale když se jednotlivé skupiny pustí do boje o hranice teritoria, vedou spolu tvrdý boj. Podle nejnovějšího vědeckého dělení náleží ke 30 druhům promykovitých. Všeobecně platí přesvědčení, že všechny promyky se ochotně pouštějí do šarvátek s hady, kteří jsou převážnou částí jejich potravy, ale u mangust tomu tak rozhodně není, mangusta je příliš malá, než aby jako jednotlivec dokázala hada ulovit, stačí jí různí brouci a bobule. Někdy se však spojí několik jedinců dohromady a v takovém případě ani větší had nemá šanci. Mangusty jsou aktivními denními lovci. Když ale ráno vylezou ze svých nor, nevydají se na lov bezhlavě všechny - dva mladší samci zůstávají na dohled obydlí na stráži a v případě nebezpečí hlasitým pokřikem varují ostatní příslušníky smečky. Smečku vede dominantní, dalo by se říct královský pár - pouze královna rodí mláďata, ostatní samice jí jen pomáhají s jejich výchovou. Jestliže se narodí mláďata i jiné samici, jsou zabita. Zdá se to být kruté, ale příroda asi ví co dělá, když mangusty vybavila tímto instinktem. Na druhou stanu, v lecčems by se mohli od mangust přiučit i lidé - všichni ze skupiny si společně hrají a starají se nejen o mláďata, ale i nemocné jedince.

Kajka mořská

V jednom dobovém románu jsem vyčetla epizodu, kdy vznešená dáma plísní za cesty kočárem svojí komornou, že jí podala polštářek tak tvrdý, že se hodí leda pod hlavu otroka, že snad musí být naditý slámou! A služebná se hájí slovy: "Ba ne, madam, tvrdím, že ten polštářek je nacpaný tím nejjemnějším kajčím peřím a mohu na to přísahat, protože jsem jej zhotovila vlastníma rukama." Kajčí peří, to tedy asi musí být peří hodně jemné, prachové, říkala jsem si. A nemýlila jsem se, protože když jsem si o kajkách vyhledala v literatuře příslušné údaje, na porvním místě se uvádí, že jejich peří patří k nejteplejším a nejlehčím přírodním materiálům na celém světě. To se tak kajky mají, nosit si takový pláštík na těle! Alespoň na něco mohou být pyšné, protože jinak, co si budeme povídat, jsou to vlastně takové mohutnější kachny, které místo sladké vody dávají přednost moři. Hnízdí na pobřeží v severních oblastech světa. Živí se korýši a měkkýši, které jejich mohutný zobák dovede lehko vytáhnout i ze skalních spár. Kajky jsou velmi společenské, na příhodných místech, například na malých neobydlených ostrůvcích, zakládají rozsáhlé kolonie. V jejich hnízdištích se ozývá táhlé "uhuu" samců, samice do toho zvučně provolávají "korr, korr." Ve velkých koloniích leží hnízda jednotlivých ptáků jen malý kousek od sebe a každý pták si ten svůj kousíček okolo sebe žárlivě brání. Ve společenství kajek je to jako u většiny lidí - když se páry namlouvají, kačer je ten vůdčí element, imponuje, předvádí se před samicí, jak je úžasný. Jen je ale dílo dokonáno, začne pelichat, ztrácí své nádherné svatební peří a už už si hledí jít zase po svých, zatímco samice si začne svědomitě budovat hnízdo. Kajčí snůšku tvoří asi 4 - 6 bledězelených vajec, z nichž matka přepečlivě vysedí půvabně černě ochmýření tvorečky, které jsou prakticky okamžitě schopni ji doprovázet na moře. A když říkám přepečlivě, myslím to doslova. Aby udržela ve vejcích život, zahřívá je nejen vlastním tělesným teplem, jako to činí jiné ptačí druhy, ale dokonce si vytrhává z hrudi extrémně jemné a hřejivé peří a jím vykládá okolo vajíček hnízdní dolík z travin a chaluh. Proto asi vlastně kajky dostaly od Stvořitele do vínku svá velejemná pírka, aby v severských chladných končinách udržely v teple zárodky svého potomstva. Nicméně ku chvále lidství budiž pověděno, že i když člověk dlouhou dobu plnil kajčím peřím své polštáře, přikrývky, spací pytle a anoraky, kajky pro tento svůj luxus nevraždil, jako dovedl a dodnes dovede nelítostně pobíjet mnoho dalších tvorů na této planetě. Od pradávna existovali sběrači kajčího peří, kteří číhali poblíž hnízd a ptákům část jejich výstelky odebírali pro lidskou potřebu, později dokonce začali zřizovat umělá hnízdiště pro kajky, jen aby peří bylo víc. Kajky jsou totiž nejen pečlivé, ale i neúnavné ptačí matky. I když jim sběrači část peří z hnízd odeberou hned, prostě tu ztrátu nahradí, mladé vyvedou - no a sběrači vyberou z opuštěných hnízd i to zbývající peří. Ale nevím, jestli podle návodu babičky Boženy Němcové jsou ochotni pro každé pírko přes plot skočit, to asi přece jen ne.

Bércouni

Bércounů existuje několik druhů, vyskytují se ve větší části Afriky. Pokud by vás zajímalo, jak bércouni vypadají, představte si rejska, který má špičatý protáhlý čenich, vlastně takový malý chobotek. Ten je jim velice užitečný, když v zemi hledají kořínky a drobné živočichy. Srst mají tato drobná zvířátka zbarvenou od hnědého odstínu do žlutohnědé, což jim v jejich prostředí poskytuje dokonalé krytí. A do třetice při výpočtu jejich výhod, příroda je vybavila dlouhýma a silnýma zadníma nohama. Zda se ovšem jejich název odvozuje od bércových kostí, to doopravdy nevím. Některé druhy bércounů přespávají na zemi v hnízdech z listů, jiní si vyhrabávají mělké nory. Ti s hnízdečky mají tu zvláštnost, že se nespokojí jen jedním obydlím - hnízd má každý jedinec několik a střídá je, v jednom hnízdě nikdy nespí dvakrát po sobě. Bércouni jsou pohlavně dospělí mezi 5 - 7 týdnem a jsou schopni se rozmnožovat několikrát do roka, takže je veliké štěstí, že ještě nezaplavili celý svět. Jejich mláďata přicházejí na svět dokonale osrstěná, matka o ně pečuje několik týdnů a záhy na to - hupky šupky, další bércouní generace je připravena k expanzi. Ale nezlobte se za to na ně, jsou to zvířátka okatá a roztomilá.

Pišťucha

Když se mému tátovi nějaký člověk nelíbil, opovržlivě ho nazýval "ten pižďuch". Nikdy jsem nepřišla na to, kde tenhle název nabral. Nedávno jsem ale objevila slůvko dosti podobné, totiž pišťucha. Doubám, že táta si nezkomolil tohle slovíčko, protže pro pišťuchu by v tom případě bylo velice nepěkné, srovnávat ji s nemilým člověke. Pišťucha je totiž ohromně roztomilé zvířátko. Patří do stejného řádu jako králíci a zajíci a takovému králíkovi je hodně podobná, kdyby ovšem ten králík byl pořádně vykrmený. Pišťucha má pro svoji zavalitost dobrý důvod. Žije v chladných Skalnatých horách, na Aljašce a asijské druhy se zase vyskytují na východ od řeky Volhy, tedy v oblastech, kde bává během zimy problém s potravou. Pišťucha si tedy musí v ostatním období vytvořit značnou zásobu podkožního tuku. A navíc je ta potvůrka tak mazaná, že si dovede udělat na zimu zásobu sušených rostlin. Skládá je pod převisllá skaliska nebo hromady suchého sena zasypává kamínky, často tak dovede nahamonit kupku až 60 centimetrů vysokou, což je na tak malé zvířátko docela úctyhodný výkon, vždyť největší jedinci váží okolo 40 dekagramů! Pišťuchy žijí většinou samotářsky, pouze jeden druh žije v párech, zato se čile rozmnožují. V jednom vrhu nebývá ojedinělé ani 13 mláďat. Mladé matka asi tři týdny kojí, potom opouštějí rodné hnízdo. Pišťuchy mají jeden nepěkný zvyk, že jako králíci a zající požírají část svých výkalů. Nedělají to ale z rozmaru, nýbrž proto, , aby z nich získaly důležité vitamíny. A ani tato nechutnost lidi neopravňuje k tomu, aby chlupaťoučké pišťuchy používali jako pokusná zvířata v laboratořích.

Karakal

Kdo má rád domácí kočky, zaručeně se zajímá i o kočkovité šelmy, žijící ve volné přírodě. Asi jako první mu vhupne na mysl lev, král pouště, následuje tygr, puma, jaguár, kuguár, lebhart skvrnitý a takové ty mršky - ale ruku na srdce, koho z vás by napadl karakal! A přesto je to také kočkovitá šelma! Žije v suchých oblastech Afriky, s výjimkou saharské pouště. A najdete ji i na arabském poloostrově a v Idnii. Vlastně je to taková poněkud přerostlá divoká kočka, váží mezi 16 - 23 kilogramy a v kohoutku nedosáhne větší výšky než je 45 centimetrů. Kdo by ale spatřil ve volné přírodě její vyceněné zuby a nahrbený hřbet v bojovném postoji, patrně by se dlouho poté nezasmál! Štětičky na uších této šelmy vypadají vysloveně ozdobně, ale podobně jako u rysa slouží v přírodě jako maskování, připomínají chomáčky trávy. Karakal má bystrý sluch a také zrak, což snad je jasné.má-li v přírodě přežít. Březost samice trvá 70 - 80 dnů, ale pohlavní dospělost je různá, od 6 do 24 měsíců. I počet koťat ve verhu bývá různý, od jednoho do šeti, obvykle tak dvě nebo tři. A když si připočtete, že většinu svého života je karakal samotář, má co dělat, aby se na této planetě udržel naživu. V zajetí prý se dožívá až 17 let, kolik je to ve volné přírodě se neuvádí, protože o karakaly až dosud nikdo neprojevil tak velký zájem, aby je léta pozoroval a studoval, jako to dělala Joy Adamsonová s tygry a levharty. A přitom by si to karakalové rozhodně zasloužili, jsou to pěkné a velmi impozantní šelmičky. Protože však jejich počet v přírodě zatím nijak dramaticky neklesá, nikdo se o ně vědecky nezajímá.

Bobr kanadský

jestli bobr není přes propast časů příbuzný s lidmi, tak ať visím. Lidé přetvářejí své okolí, ať již stavbami sídlišť a dálnic nebo třeba stavbou jezírka u sebe na chalupě, bobři dělají podle svých možností totéž. A ty možnosti nemají zrovna omezené. Silnými řezáky dovedou porazit i slušně tlustý strom a z jeho větví, za pomoci bláta, kořenů a kamení, budují bytelné hráze. Hráze způsobí, že je určitý kus uzemí zcela zaplaveno a na takovém území si potom bobři budují své hrady - rozsáhlé stavby plné chodeb a průchodů. Přitom se dovedou mezi sebou dorozumívat, varovat se před nebezpečím plácnutím plochého ocasu na vodní hladinu a odpuzovat nepřítele páchnoucí směsí z análních žláz stejně jako tchoři. Kdysi dávno dosahovali pravěcí předchůdci bobrů gigantických rozměrů, i dnes ale bobr platí za největšího hlodavce. Délka jeho těla dosahuje až 90 centimetrů a váha až do 30 kilogramů! Bobři jsou společenští tvorové, své rejdy provozují převážně v noci a v jídle jsou velice skromní, k jídlu jim většinou postačí kůra stromů. Pro tyto vlastnosti by asi byli mezi lidmi dost oblíbení, nebýt dvou věcí - pro jejich krásnou hustou kožešinu jsou oblíbení až moc a léta byli loveni málem až na hranici vyhubení. A nelásku k nim zase pociťují lesáci, protože svým řčděním snižují pošet stromů v jejich revíru. Vždyť průměrná bobří rodina dovede za jednu zimu pokácet až 300 stromů!