Zubr evropský

Snad v každé své knížce o pravěkých lidech se spisovatel Eduard Štorch zmiňuje také o zubrovi. A já jsem z jeho popisu byla jako malá holka úplně na větvi! Ohromně jsem toužila toho chundelatého sudokopytníka vidět na vlastní oči, ne ovšem v zoologické zahradě, ale v přírodě - někdo se totiž přede mnou zmínil, že nějací žijí volně v boubínském pralese. Pochopitelně, že moji úzkostlivou maminku ani nenapadlo podniknout takovou výpravu a tak mi ponejvíc museli imponovat zubři na papíře - totiž v knížkách. Říká se, že zubr se dá poměrně snadno ochočit. Proto mi vždycky vrtalo hlavou, proč se prvními předky naší krávy domácí stal pratur, nicméně, je to tak. Zubr se pradávným lidem asi nějak nezavděčil a tak si mohl klidně divočet dál. Z volné přírody začali zubři mizet poměrně nedavno, za první světové války. Tehdy byla zdecimována stáda na Kavkaze a v Bělověžském pralese. (Polsky se tomu území říká Bialowiež a po druhé světové válce bylo rozděleno mezi Polsko a Sovětský svaz). Po válce bylo přesným šetřením zjištěno, že zubrů zbývý všeho všudy 52 kusů - a to ještě mnoho zvířat bylo přestárlých a neschopných reprodukce. Cílenou péčí se však přesto podařilo zubra opět rozmnožit. Nemalou zásluhu na tom má možná materiální hodnota takového jedince - jen pro zajímavost, už v roce 1939 byla vyčíslena na 250 000 korun československých, což byla v té době naprosto ohromující částka!