Pišťucha

Když se mému tátovi nějaký člověk nelíbil, opovržlivě ho nazýval "ten pižďuch". Nikdy jsem nepřišla na to, kde tenhle název nabral. Nedávno jsem ale objevila slůvko dosti podobné, totiž pišťucha. Doubám, že táta si nezkomolil tohle slovíčko, protže pro pišťuchu by v tom případě bylo velice nepěkné, srovnávat ji s nemilým člověke. Pišťucha je totiž ohromně roztomilé zvířátko. Patří do stejného řádu jako králíci a zajíci a takovému králíkovi je hodně podobná, kdyby ovšem ten králík byl pořádně vykrmený. Pišťucha má pro svoji zavalitost dobrý důvod. Žije v chladných Skalnatých horách, na Aljašce a asijské druhy se zase vyskytují na východ od řeky Volhy, tedy v oblastech, kde bává během zimy problém s potravou. Pišťucha si tedy musí v ostatním období vytvořit značnou zásobu podkožního tuku. A navíc je ta potvůrka tak mazaná, že si dovede udělat na zimu zásobu sušených rostlin. Skládá je pod převisllá skaliska nebo hromady suchého sena zasypává kamínky, často tak dovede nahamonit kupku až 60 centimetrů vysokou, což je na tak malé zvířátko docela úctyhodný výkon, vždyť největší jedinci váží okolo 40 dekagramů! Pišťuchy žijí většinou samotářsky, pouze jeden druh žije v párech, zato se čile rozmnožují. V jednom vrhu nebývá ojedinělé ani 13 mláďat. Mladé matka asi tři týdny kojí, potom opouštějí rodné hnízdo. Pišťuchy mají jeden nepěkný zvyk, že jako králíci a zající požírají část svých výkalů. Nedělají to ale z rozmaru, nýbrž proto, , aby z nich získaly důležité vitamíny. A ani tato nechutnost lidi neopravňuje k tomu, aby chlupaťoučké pišťuchy používali jako pokusná zvířata v laboratořích.