Ohromně mi imponují klokani - rozhodně víc než lidé, kteří nevědí, co by samou rozežraností vrazili do paněra a pojídají i ty ubohé klokany. Neříkám - kdysi v austrálii, kdy tam v době kolonizace bylo klokanů jako nastláno, ale teď, myslím si, je to hodně barbarské. Klokan má hezký obličej, pěkně skáče, ale co na něm nejvíc obdivuji je to, jak si máma nosí děti ve vaku. Klokanů je strašná spousta. Ti klasičtí australští, na které si asi každý hned vzpomene jsou velcí skoro dva metry, ale mají spoustu příbuzných mnohem menšího vzrůstu - ty si dokonce někteří exoticky založení jedinci kupují jako mazlíčky a chovají je v domácnostech. Ale všichni ti klokani mají společné jedno - silné, hrabavé přední packy. Když klokan běží, má je přikrčené před sebou jako boxer a není to vůbec nemístné přirovnání, protože klokani také mezi sebou jako opravdoví boxeři bojují - na zadních poskakují a přednímu mlátí protivníka jen to sviští. Dlouhatánské zadní nohy ale nemají jen ke skákání - roste jim na nich veliký zahnutý spár a když se klokan cítí ohrožen, dovede neobyčejně vysoko zadní nohu vykopnout a tím spárem protivníka silně poraní. Tedy - s takovým dvoumetrovým Skippym bych se takhle potýkat nechtěla. Možná právě to si kdysi někdo řekl - a tak se klokani ocitli na lidském jídelníčku.