Pakůň

Proč se pakoni říká pakůň, to jsem nikdy nepochopila. Tak leda čtvrtkůň, když už! Zadek a ocas má od koně a když budu hodně tolerantní, přiznám mu i hřívu, byť i poněkud zježenou. Hlavou ale připomíná spíš vola a rohy má jako buvol. A aby těch několik zvířat v jednom zvířeti nepřišlo zkrátka, pakůň je ve skutečnosti druhem antilopy. Jeden jeho druh, pakůň běloocasý, žije pouze v jižní Africe, pakoně žíhaného najdete i na území Keni. Víc druhů pakoně nemají. Asi jim to nevadí, že mají tak málo příbuzných. Žijí ve stádech, která čítají i několik set zvířat. Při každoroční migraci riskují život při překonávání vodních toků a mnoho jedinců přitom také zahyne. Přesto jich zůstává stále hodně. Teď mám ovšem na mysli ty žíhané, jejich počet se odhaduje asi na 350000. Pakoně běloocasého lidé v 19. století málem vyhubili, ale soustavnou ochranou se v posledních létech jeho pořet dostal přibližně na 4000 kusů. Pakoně milují svá mláďata, když se narodí telátko, přichází ho postupně "pozdravit" celé stádo. Osud telátek je ale velmi nejistý, z každých šesti jich pět nepřežije první rok života, skončí v drápech, tlamách a žaludcích velkých kočkovitých šelem. Domorodci říkají pakoňům "gnou", což připomíná podivné štěkavé zvuky, které pakoně vydávají.