Kočka

Začíná se mi zdát, že jsem si ukousla příliš velký krajíc. Předsevzala jsem si, že se na těchto stránkách zmíním o ryze českých i exotických zvířatech, nebudu se příliš rozkecávat, ale ke každému, co mi do mysli padne, přičiním přinejmenším deset řádků, jaksi na počest jeho bytí. Za tu dobu mne napadl například bažant či ksukol, nevynechala jsem velrybu nebo polární lišku. Ale zcela do pozadí jsem zatlačila naši kočku domácí. Přítulnou mazlivou potvůrku s hebkým kožíškem mívali ještě v dobách ne právě dávných ve svých domácnostech naši pradědečkové a prababičky. Vzpomínáte na film o mantce Kráčmerce, který má nevím už jaká televize zase brzo reprízovat? Přímo se to tam neříká, ale v podolském zelinářství jako v novém nóbl domě museli mít Kráčmerovi kočku, aby je nesežrali myši! Kočka jako taková má smůlu, protože se nikdy nedočkala sloganu na způsob "pes, přítel člověka!" Asi to vychází z toho, že pes je poddajný, poslušný, přizpůsobivý. Člověk vydá nějaký povel, vykřikne, plácne se o stehno - a pes poslechne. Kočka je svá. Po takových člověčích piškuntáliích se zahledí do ztracena, nejčastěji zelenýma či jantarovýma očima a člověk je v jejím bytím pouhým přívažkem. Vážení - a vážené - vážně si nechcete v jedenadvacátém století zasloužit lásku těch, které vzývali jako božstva už dávní egyptští faraoni ?