Velbloud dvouhrbý

Před několika dny jsem si v tisku přečetla zprávu, že se nějaký bohatý sportovní fanda tak nadchl výkonem svého idolu, že mu věnoval dva velbloudy. Sportovec prý byl z té pozornosti poněkud nesvůj, neboť nevěděl, co se zvířaty počít. To mu věřím, ale nehledě na to, že kvalitní velbloud není žádný levný dárek, ještě ke všemu je to zvíře velice zajímavé. Ne každému se zamlouvá pro ty ohrnuté pysky, které mu propůjčují zjev povýšence, co se ušklíbá a dokonce prý páchne, ale mně se velbloudi líbí. Beduíni jim říkali "koráby pouště" a jen s nimi byli schopní v poušti žít a cestovat. Velbloud sice dokáže najednou vypít téměř tolik vody, kolik činí jedna třetina jeho váhy, ale potom zase dokáže velmi dloudo přežít bez pití. Zásobárnou vody a potravy jsou jeho natřásající se hrby. Jsou dva, vždyť proto se mu říká dvouhrbý. Jeho příbuzným je jednohrbý velbloud, kterému se říká dromedár, ale ten prý byl laskavostí lidí ve volné přírodě dávno vyhuben. Dokonce i dvouhrbých velbloudů na světě zase tak mnoho nezbývá. Pokud nebudeme počítat jedince v zoologických zahradách, divoce žijících zůstává už jen nemnoho v poušti Gobi. Třebaže prapředci těchto velbloudů přišli kdysi ze Severní Ameriky, v původní vlasti dávno vyhynuli. Velcí přežvýkavci jsou nesmírně užiteční nejen jako dopravní prostředky, domorodci zpracovávají jeho vlnu, mléko, maso a dokonce i trus, jímž v krajině bez dostatku paliva topí.