Kajka mořská

V jednom dobovém románu jsem vyčetla epizodu, kdy vznešená dáma plísní za cesty kočárem svojí komornou, že jí podala polštářek tak tvrdý, že se hodí leda pod hlavu otroka, že snad musí být naditý slámou! A služebná se hájí slovy: "Ba ne, madam, tvrdím, že ten polštářek je nacpaný tím nejjemnějším kajčím peřím a mohu na to přísahat, protože jsem jej zhotovila vlastníma rukama." Kajčí peří, to tedy asi musí být peří hodně jemné, prachové, říkala jsem si. A nemýlila jsem se, protože když jsem si o kajkách vyhledala v literatuře příslušné údaje, na porvním místě se uvádí, že jejich peří patří k nejteplejším a nejlehčím přírodním materiálům na celém světě. To se tak kajky mají, nosit si takový pláštík na těle! Alespoň na něco mohou být pyšné, protože jinak, co si budeme povídat, jsou to vlastně takové mohutnější kachny, které místo sladké vody dávají přednost moři. Hnízdí na pobřeží v severních oblastech světa. Živí se korýši a měkkýši, které jejich mohutný zobák dovede lehko vytáhnout i ze skalních spár. Kajky jsou velmi společenské, na příhodných místech, například na malých neobydlených ostrůvcích, zakládají rozsáhlé kolonie. V jejich hnízdištích se ozývá táhlé "uhuu" samců, samice do toho zvučně provolávají "korr, korr." Ve velkých koloniích leží hnízda jednotlivých ptáků jen malý kousek od sebe a každý pták si ten svůj kousíček okolo sebe žárlivě brání. Ve společenství kajek je to jako u většiny lidí - když se páry namlouvají, kačer je ten vůdčí element, imponuje, předvádí se před samicí, jak je úžasný. Jen je ale dílo dokonáno, začne pelichat, ztrácí své nádherné svatební peří a už už si hledí jít zase po svých, zatímco samice si začne svědomitě budovat hnízdo. Kajčí snůšku tvoří asi 4 - 6 bledězelených vajec, z nichž matka přepečlivě vysedí půvabně černě ochmýření tvorečky, které jsou prakticky okamžitě schopni ji doprovázet na moře. A když říkám přepečlivě, myslím to doslova. Aby udržela ve vejcích život, zahřívá je nejen vlastním tělesným teplem, jako to činí jiné ptačí druhy, ale dokonce si vytrhává z hrudi extrémně jemné a hřejivé peří a jím vykládá okolo vajíček hnízdní dolík z travin a chaluh. Proto asi vlastně kajky dostaly od Stvořitele do vínku svá velejemná pírka, aby v severských chladných končinách udržely v teple zárodky svého potomstva. Nicméně ku chvále lidství budiž pověděno, že i když člověk dlouhou dobu plnil kajčím peřím své polštáře, přikrývky, spací pytle a anoraky, kajky pro tento svůj luxus nevraždil, jako dovedl a dodnes dovede nelítostně pobíjet mnoho dalších tvorů na této planetě. Od pradávna existovali sběrači kajčího peří, kteří číhali poblíž hnízd a ptákům část jejich výstelky odebírali pro lidskou potřebu, později dokonce začali zřizovat umělá hnízdiště pro kajky, jen aby peří bylo víc. Kajky jsou totiž nejen pečlivé, ale i neúnavné ptačí matky. I když jim sběrači část peří z hnízd odeberou hned, prostě tu ztrátu nahradí, mladé vyvedou - no a sběrači vyberou z opuštěných hnízd i to zbývající peří. Ale nevím, jestli podle návodu babičky Boženy Němcové jsou ochotni pro každé pírko přes plot skočit, to asi přece jen ne.