Makak vepří

Proč se té jinak roztomilé opičce říká právě "vepří", na to přijde jistě každý sám, jen jí uvidí zezadu. Makakové mají totiž na rozdíl od jiných opic směšně maličký a zakroucený ocásek - inu, jako prasátko. Možná ta podoba žene lidi, že je loví pro maso, které prý je nejen velice chutné, ale i výživné. A to je důvod, proč počet makaků vepřích neustále klesá. Je ovšem třeba spravedlivě připustit, že oni si o své hubení vysloveně říkají. Jsou totiž mimořádně vybíraví v jídle a přitom tak inteligentní, že dobře vědí, kam na dobrou baštu. Tlupa dovede pozorovat obdělaná pole a jakmile se vzdálí lidé, dostaví se k hodům, jen jeden vždy zůstává hlídkovat. Je jasné, že takové hospodaření se svým majetkem leze lidem dostatečně na nervy. Na druhou stranu je ale nutné uznat, že makakové dovedou být jindy lidem velice užiteční - je možné je vycvičit k tomu, aby při sklizni kokosových ořechů šplhali až do největších výšek a ořechy sráželi na zem. I vědci je využívají, aby jim z nepřístupných výšek přinášeli botanický materiál. Ale nic naplat, zemědělci je rádi nemají. Přitom makakové, pokud jim nikdo cíleně neukrátí život, dožívají přibližně 26 let. Každé dva roky mívají mladé, většinou ale jen jedno. Jejich život je podobný životu ostatních opic - ve dne hledají potravu, v noci spí vysoko ve větvích. Žijí v tlupách, jsou velice kolektivní, vzájemná péče o srst je u nich běžným pravidlem a přímo zálibou. Jo - a kde se vyskytují? V severovýchodní Indii, v Barmě, v Thajsku, na Sumatře i na Borneu. Neškodí, že u nás se na ně můžete podívat leda v Zoologické zahradě. Když se takový samec makaka vepřího naštve, cení zuby, vrčí a zaujímá tak výhrůžné postoje, že je asi lepší se s ním ve volné přírodě nepotkat.