Mravenečník

Mravenečníci - to by němý neřekl, kdyby mu papulu roztrh´- patří do čeledi mravenečníkovitých. Živí se - jak jinak - mravenci a velkými termity a zaručeně jim to jde, protože hnízda hmyzu mohou rozbíjet dlouhými a silnými drápy. V žaludku mladého jedince bylo nalezeno kolem půl kilogramu takové krmě. Potravu si vyhledávají v noci, protože mravenečníci jsou noční tvorové. A navíc samotáři. Kdo rád čte knihy od Geralda Durrella, jistě se tam setkal s epizodou, jak se mládě mravenečníka zamilovalo do autora tak, že je musil s sebou všude nosit, to ale asi vzniklo právě tím, že šlo o mravenečníkovic miminko. Protože takové miminko v přírodě vůbec nemá lehký život. Matka je nosí na zádech a protože zvířata většinou žijí na stromech, dá to asi fušku, pořádně se udržet. Když se dívám na obrázek mravenečníka, nemohu se zbavit dojmu, že obličejem mi připomíná dobromyslného tapíra. Zdá se líný a pomalý a většina druhů taková skutečně je, mravenečníci se ovšem dovedou ubránit příkoří docela lstivě - podobně jako tchoři, v kritické chvíli dovedou vydávat velmi nepříjemný zápach, kterým nepřítele odpudí. Není divu, že domorodci mravenečníkovi přezdívají "lesní smraďoch"!

Sysel obecný

Sysel obecný (Spermophylus citellus nebo také citellus citellus) je hlodavec a patří mezi veverkovité, ačkoli veverce se příliš nepodobá. Na rozdíl od ní má přiléhavou srst a krátký ocas. Mně osobně se syslík vždycky líbil. Když si stoupne na zadní nohy, přední packy svěsí vyčkávavě na pěkně vypasené bříško a ostražitě se rozhlíží, připomíná mi starostlivého hospodáře. A tím také je. Podobně jako křeček si dovede vycpat lícní vaky potravou, kterou si pak odnáší do svých podzemních zásobáren. Pro tuto vlastnost byl v naší zemi po druhé světové válce tvrdě pronásledován. Při scelování pozemků totiž tehdejší hospodaření poskytlo syslům dobré podmínky k zakládání kolonií a tak se přemnožili. Jednak ovšem byli velmi cíleně hubeni, také podmínky pro jejich přežití se postupně zhoršovaly, jak byly pozemky zamořované hnojivy a pesticidy. Navíc sysel potřebuje ke svému přežití zatravněný prosotr, kde stébla nepřevyšují patnáct centimentrů, jedině tam dovede unikat svým přirozeným nepřátelům. A takové prostory v naší republice už skoro zmizely. Paradoxně se syslům ještě daří v udržovaných golfových trávnících, na sportovních letištích či sportovištích. Přesto jejich počet v přírodě dramaticky klesá. V roce 2002 byl sysel obecný zapsán do Červené knihy jako ohrožený druh. Naštěstí je už chován alespoň v některých zoologických zahradách.

Želva

Nemohu tvrdit, že by mi jakákoli želva připadala krásná. Ačkoli miluji zvířata a jako malá jsem neustále žadonila, aby mi naši dovolili kočičku, pejska, králíčka nebo myšky, o želvu jsem nežadonila nikdy. Když taková želva vysune hlavu zpod krunýře a podívá se na člověka tím svým prapodivným pohledem, nevím jako komu, ale mně se zdá, že na mne zírá zkamenělina. A ona je to bezmála pravda - želvy jsou vrstevnice dávno vyhynulých trilobitů a dinosaurů. Je zázrak, že přežily do dnešních časů a je to také trochu zásluhou některých dnešních lidí. Dřív je totiž soustavně decimovali, zvláště ty velké lovili na potravu, ale když byly skoro na vyhynutí, některé organiozace jim přispěchaly na pomoc. Želv pochopitelně existuje mnoho druhů. Převážně se dožívají vysokého věku, i když je nepravděpodobné, že želvička, kterou si koupíte v obchodě se zvířaty, přečká na tomto světě 175 let jako nedavno zesnuvší Harriet, údajně nejstarší registrované želvě na světě. Přestože krásou mne želvy nijak nefascinují, je na nich mnoho, co obdivuje. Až si udělám trochu času, určitě tu proberu jednotlivé druhy želv podrobně.

Bizon

Zvíře, které mne opravdu fascinuje, je bizon. Asi za to mohou filmové indiánky jako Vinnetou, kde před kamerou pádí mnohohlavé bizoní stádo a zlotřilý Santner do něj s úšklebkem střílí. Nevěřím na stěhování duší a podobné nesmysly, ale něco jako vnuknutí, možnost, že vnímavý mladý jedinec na tomto světě nějak dokáže nassát to zlé i dobré z minulých časů, to ano, to asi funguje. Už jako ta malá holka jsem se v kině nikdy při tom hromadném mordování nesmála, jako puberťáci rozličného původu v předních řadách za tři kačky. A zjistila jsem si, že slavní hrdinové jako Buffalo Bill a jemu podobní zapracovali na slavném Divokém západě tak pitomě, že bizoni byli skoro vyhubeni. Kdyby aspoň pro užitek, z hladu, pro jídlo! Většinou ale šlo jen o jejich kůže a kožešiny. Metráky masa hnily bez užitku na pláních, kde tato nádherná zvířata padla. Až prý - ale to říkám jako neověřenou legendu, jednou mi to někdo vyprávěl, ale ruku do ohně bych za to dát nemohla... Prostě, jak se Západ osídloval, nějaký podnikavý piškuntálek, snad dokonce rodem Čech, přišel na nápad z tuhého bizoního masa dělat mleté opékané karbanátky a levně jimi krmit přistěhovaleckou chudinu, čímž vlastně položil základy Mac Donalds. Říkám, já nevím! Pokud to není pravda, nebijte mne! Já vím, že bizon je příbuzným krávy a hovězí plátek si občas ráda dám, ale bizon ve mne budí všechnu skrytou romantiku ztracených prérií a tak bych si ho v žádné podobě nezakousla. Syna jsem už vychovávala v tomto názoru. Dostal korektní poučení, že bizon patří do řádu sudokopytníků, do čeledi turovitých a tudíž je příbuzný s naším zubrem evropským. Že samec může vážit až 900 kilo vyrazilo mému synáčkovi dech! A když jsem mu ukázala bizona na obrázku a on poobdivoval jeho mohutné svalstvo a hustou srst na na jeho hlavě a přední části těla, s úctou hlesl: "Nechtěl bych bejt Indián a muset ho lovit s lukem a šípy! A proč? Vždyť má tak hezkej kukuč!" Snad matky na celém světě vychovávaly své syny zrovna tak, snad se celkově něco změnilo - z těch milionových bizoních stád, která kdysi tahla Severní Amerikou, zůstalo do současnosti asi 50 000 jedinců zachováno, neskončili v hnusných hamburgrech!