Karakal

Kdo má rád domácí kočky, zaručeně se zajímá i o kočkovité šelmy, žijící ve volné přírodě. Asi jako první mu vhupne na mysl lev, král pouště, následuje tygr, puma, jaguár, kuguár, lebhart skvrnitý a takové ty mršky - ale ruku na srdce, koho z vás by napadl karakal! A přesto je to také kočkovitá šelma! Žije v suchých oblastech Afriky, s výjimkou saharské pouště. A najdete ji i na arabském poloostrově a v Idnii. Vlastně je to taková poněkud přerostlá divoká kočka, váží mezi 16 - 23 kilogramy a v kohoutku nedosáhne větší výšky než je 45 centimetrů. Kdo by ale spatřil ve volné přírodě její vyceněné zuby a nahrbený hřbet v bojovném postoji, patrně by se dlouho poté nezasmál! Štětičky na uších této šelmy vypadají vysloveně ozdobně, ale podobně jako u rysa slouží v přírodě jako maskování, připomínají chomáčky trávy. Karakal má bystrý sluch a také zrak, což snad je jasné.má-li v přírodě přežít. Březost samice trvá 70 - 80 dnů, ale pohlavní dospělost je různá, od 6 do 24 měsíců. I počet koťat ve verhu bývá různý, od jednoho do šeti, obvykle tak dvě nebo tři. A když si připočtete, že většinu svého života je karakal samotář, má co dělat, aby se na této planetě udržel naživu. V zajetí prý se dožívá až 17 let, kolik je to ve volné přírodě se neuvádí, protože o karakaly až dosud nikdo neprojevil tak velký zájem, aby je léta pozoroval a studoval, jako to dělala Joy Adamsonová s tygry a levharty. A přitom by si to karakalové rozhodně zasloužili, jsou to pěkné a velmi impozantní šelmičky. Protože však jejich počet v přírodě zatím nijak dramaticky neklesá, nikdo se o ně vědecky nezajímá.

Bobr kanadský

jestli bobr není přes propast časů příbuzný s lidmi, tak ať visím. Lidé přetvářejí své okolí, ať již stavbami sídlišť a dálnic nebo třeba stavbou jezírka u sebe na chalupě, bobři dělají podle svých možností totéž. A ty možnosti nemají zrovna omezené. Silnými řezáky dovedou porazit i slušně tlustý strom a z jeho větví, za pomoci bláta, kořenů a kamení, budují bytelné hráze. Hráze způsobí, že je určitý kus uzemí zcela zaplaveno a na takovém území si potom bobři budují své hrady - rozsáhlé stavby plné chodeb a průchodů. Přitom se dovedou mezi sebou dorozumívat, varovat se před nebezpečím plácnutím plochého ocasu na vodní hladinu a odpuzovat nepřítele páchnoucí směsí z análních žláz stejně jako tchoři. Kdysi dávno dosahovali pravěcí předchůdci bobrů gigantických rozměrů, i dnes ale bobr platí za největšího hlodavce. Délka jeho těla dosahuje až 90 centimetrů a váha až do 30 kilogramů! Bobři jsou společenští tvorové, své rejdy provozují převážně v noci a v jídle jsou velice skromní, k jídlu jim většinou postačí kůra stromů. Pro tyto vlastnosti by asi byli mezi lidmi dost oblíbení, nebýt dvou věcí - pro jejich krásnou hustou kožešinu jsou oblíbení až moc a léta byli loveni málem až na hranici vyhubení. A nelásku k nim zase pociťují lesáci, protože svým řčděním snižují pošet stromů v jejich revíru. Vždyť průměrná bobří rodina dovede za jednu zimu pokácet až 300 stromů!