Zebra

Nemohu si pomoci, zebra mi odmalička připadá jako mula, která si oblékla pruhované pyžamo. Já vím, že znalci by mne hnali, hněvali se pro mé ignorantství a přeli se, že Equus, jak se zebře říká latinsky, nemá nic společného s pyžamem, nadto s mulami. Tak sorry. Já bych svám rozverným hodnocením nijak nechtěla zebry urazit. Jsou to roztomilá zvířata. V krajích okolo Zimbabwe se jim dobře daří v savanách i v křovinatých oblastech, kde se skrývají před svými přirozenými nepřáteli, lvy. Jsou to společenští tvorové, žijí pohromadě ve stádech, která dosahují až 30 kusů. A žijí spolu vcelku přátelsky až na výjimku - zebří samci spolu tvrdě bojují, nejčastěji o samice. Koušou se a kopou v takovém případě... no, jako koně. Svoje pruhované slečny si každý hřebec dobře hlídá a nedovolí, aby se k nim přibližoval jeho konkurent. Co se týká rozmnožování, nechtěla bych být v kůži zebřích matek, v závoislosti na konkrétním druhu bývají březí skoro jeden rok, některé druhy i výrazně déle. Zato se však téměř vždy narodí pouze jedno hříbátko a je to takový frajer, že se po čtvrthodince od narození dokáže postavit na vlastní nohy!

Ledňáček říční

Velmi mne mrzí, že jsem nikdy neměla příležitost pořádně si prohlédnout ledňáčka říčního v přírodě. Říká se o něm, že je to náš nejkrásnější pták a podle vyobrazení tomu i věřím, ale i když jsem se několikrát v životě octla v oblastech, kde ledňáčkové žijí, viděla jsem je jen jako pestré svištící torpédo a nikdy jinak. Ledňáčkové se mi líbí svým způsobem života - nestavějí si hnízda jako většina ptáků, ale hnízdní noru. Nad vodou, v kolmém břehu si dovedou vyhrabat dlouhou chodbičku, na konci zakulacenou v pohodlné hnízdo. Tam jsou v bezpečí před svými přirozenými nepřáteli, například před lasičkami. Paní ledňáčková tam potom snese šest až sedm vajíček, z nichž se vylíhnou ohromně ošklivá ptáčátka. Teprve když povyrostou a pořádně se opeří, jsou z nich tytéž střelhbité barevné drahokamy, poletující nad vodou. Ledňáčci se živí většinou drobnými rybkami a jsou tak mazaní, že je polykají hlavou napřed - pochopitelně, v opačném případě by jim vzpříčené rybí šupiny odřely hrdlo. Jedna ledňáččí rodina se šesti nebo sedmi mláďaty denně pozře až sto takových rybek. Nepohrdnou ani menšími žábami, korýši či některým hmyzem. Ledňáčkové se vyskytují nejen téměř v celé Evropě, ale také v jižní Asii, na severu Afriky, v Tichomoří a dokonce i Austrálie má svého ledňáččího zástupce - je ale poněkud přerostlý. Jmenuje se Ledňák obrovský a prý se mu přezdívá "chechtavý Jack".

Polární liška

Nepochybuji o tom, že dodnes existují na světě paničky, které by za parádu daly život a když se mohou pochlubit přehozem či rukávníkem z bílé lišky, jsou blahem bez sebe. Takové by asi nezměkly při pohledu na živé zvíře, kterému ten kožich právoplatně náleží. Pokud by si ovšem někdo myslel, že polární liška je celoročně tak krásně čisťounce bílá, mýlil by se. Je svým zbarvením pouze dokonale přizpůsobená životu v arktických krajích. Přes léto, kdy liška žije v norách, které si hloubí v pahorcích, má kožešinu šedohnědou. Ale jak se začne blížit zima, srst jí zvolna houstne a barva se proměňuje, až je nakonec čistě bílá, takže je šelma na sněhu téměř neviditelná. Arktickou zimu se lišky nesnaží prospat, naopak se věnují značné aktivitě - vyhrabávají si ve sněhu spletité chodby a v nich potom žije třeba několik liščích rodin pohromadě. Rodiny lišky zakládají na jaře, to si samec začne shánět družku. V květnu nebo v červnu se jim narodí mláďata, malá a slepá. Prohlédnou asi po dvou týdnech a do podzimu, kdy mají být už zcela samostatná, musí jejich rodiče zvládnout kompletní výchovu. Lišky jsou šikovné a prozíravé potvůrky, podobně jako veverky si pořizují zásoby na zimu. Na rozdíl od oříšků a semínek se ale v jejich zásobárnách vyskytuje podstatnější kořist, většinou ptáci a ptačí vejce.

Langur duk

Když se řekne Langur duk, vybaví se vám, co je to za zvíře? Nebudu vás napínat, jde o velmi krásnou opici. Je vesele zbarvená všemi možnými barvami od šedé po hnědou, jako by na sobě nosila zvlášť rafinovaně vymyšlený kožešinový model. Když se díváte do jejího inteligentního obličeje a krásných očí, ani vás nenapadne se urážet, že jste možná v kořenech příbuzní. Langur duk patří mezi guerézy a možná jste četli knihu Geralda Durrella Chytněte mi guerézu, kde si autor nemůže vynachválit půvab a roztomilost těcjto opic. Přesto byl Langur duk málem vyhuben, měl totiž tu smůlu, že na území jeho domoviny se odehrávala jedna dlouhá, krvavá a zbytečná válka našich lidských dějin. Ano, mám na mysli Vietnam. Jako druh válku přestál, i když bombardování a odlisťování deštných pralesů mělo velký vliv na snížení jeho počtu. Pokud byly opice v hojném počtu, žily ve skupinách, které měly okolo 60 členů, pochopitelně převažovaly samice. V současné době jich žije pohromadě vždy tak deset až dvanáct. Tlupa stráví většinu svého bdělého stavu sháněním potravy, protože lnaguři jsou sice vegetariáni, ale značně vybíraví. Se stromů strhají listí a ovoce a všechno si pořádně přeberou, co je nezralé nebo naopak staré, zahazují. Prostě, vědí, co se sluší a patří.

Levhart

Příběh lvice Elsy od Joy Adamsonové zná asi víceméně každý člověk na světě. Ale Příběh levhartice Penny za ním jaksi pokulhává. Lvici Elsu Adamsonová milovala, přesto nemohla nepopsat i chvíle, kdy od ní utržila hluboké šrámy nebo kdy jí těžká šelma při láskyplném mazlení vlezla na polní lůžko a zalehla ji tak, že jí zlomila několik žeber. Ze studie téže Joy, jejíž kořeny původu sahají dost blízko do Čech, vyplývá, že levharti jsou nevyzpytatelnější, zrádnější. Těžko tomu uvěří člověk, který miluje šelmy kočkovité jaksi án gro. Ale prý je tomu tak. Prý lva či tygra (pokud je zdráv, nasycen a v pohodě) lze laskavými slovy "ukecat", s levhartem je to o hubu. Já bych si asi z Aafrického buše odnesla trvalé následky, protože miluji ty všechny kočkovité án gro! A kdybych potkala pěkně skvrnitou levhartici Penny nebo kteréhokoli jiného jejího příbuzného, zajisté bych s ním chtěla nějak komunikovat a nakonec ho i pohladit a to by zřejmě byl můj konec!

Sokol stěhovavý

Odedávna bylo váženým zaměstnáním sokolnictví. Sokolník měl na hradě svého pána docela slušné postavení, protože pro jeho prospěch a potěšení mu mu cvičil k lovu co že? Ptačí dravce, převážně sokoly! I když časy hradních pánů dávno zmizely v propadlišti dějin, lov se sokoly zůstal oblíbeným sportem. Není divu, vždyť on ten nádherný dravec dovede vyvinout rychlost až 400 kilometrů za hodinu a dovedete si asi představit, že kořist proti němu nemá nejmenší šanci! Tyto jeho kvality ho ale jednu chvíli málem přivedly na okraj záhuby, byl ochočován a cvičen, až málem vymizel z volné přírody. Nedávno mne potěšila zmínka(nevím už kde), že se to prý (aspoň v naší republice) změnilo. I když tento ptačí druh u nás nežil bezmála sto let, nakonec nám zase projevil důvěru a v roce 1993 se tu v pískovcových skalách poblíž Labe uhnízdil jeden pár. Od té doby je všechno v aranžmá ochránců fauny. V průběhu let se v chovné stancici naučili vzácného dravce rozmnožovat a nyní už se u nás zase vyskytuje v takovém počtu, že mu snad vyhubení nehrozí. A to jsem ráda. Vždy't se jen podívejte na toho pernatého krasavce, byl by hřích mu ublížit!

Tchoř

Vzpomínáte si na hlášku z filmu Noc na Karlštejně: "Neboj se, dítě, já tě ochráním." "Já se nebojím, já jsem chytiil tchoře." !!! A svůdce se ihned vzdálil! Dobře udělal, protože tchoř je známý svojí shcopností bránit se smradem. Pod chvostem má k tomu účelu uzpůsobené pachové žlázy a pokud se poleká nebo je v nebezpečí, dovede z nich vystříknout páchnoucí sekter, který se hned tak nevytratí. Přitom jinak je toto páchnoucí zvířátko vysloveně roztomilé. Když vystrkuje hlavičku a větří kořist, vypadá jako hezčí medvídek. Ale je pravdam, že tento chlupatý fešáčei i v tom klame tělem, jak je malý, štíhlounký, že nic velkého neuloví! Opak je pravdou! Tchoř si troufne i na daleko větší zvíře než je sám, v přírodě klidně skolí králíka nebo zajíce, když pronikne do kurníku, bůh stůhj při slepicích. které nestačí včas utéct. Je schopen jich usmrtit velké množství, ačkoli je jasné, že sežrat všechny nemůže. Přesto ale někteří hospodáři vítají, když se u nich smraďoch usadí ve stodole. Dovede totiž pochytat úctyhodné množství myší a potkanů. Tchoří mláďátka sama vypadají jako malé slepé myši. Ale protože si jich maminka hledí, již asi ve třech měsících jsou tchoříci soběstační. A nakonec ještě jedno - svého času byla tchoří kožešina velmi ceněná a hezká zvířátka za ni platila vlastními životy. V současné době je ale tato móda již na ústupu.

Olihně

Vážení, nečekejte, že tu budu promlouvat vždy jen o zvířátkách sladkých, pomuchlování hodných. On má tenhle svět v záloze i potvory, ze kterých by člověk ztuhnul. (Já alespoň ano). Například bych asi okamžitě zesnula, kdyby na mne odkudsi z moře mrkla oliheň. Prý je jich na třicet druhů, ale mne neuklidňuje pomyšlení, že nejmenší má 1,5 cemtimetrů, když ta nejdelší měla údajně kolem dvaceti metrů. A když si vzpomenu na příšery z příběhů Julese Verna, možná bývaly na světě i delší. Kdo je právě úplně mimo mísu a teď neví, o čem tu vyprávím - olihně jsou potvory nápadně podobné chobotnicím. Chapadla, přísavky a tak. Přiznávám, že já tohle nemusím. Kmen měkkýšů, třída hlavonožců, (zkuste si vy dát doma nohu za hlavu), řád desetiramenatci... ne, ne ne ! Mně je bližší taková kožichatá, pohlazení hodná - hodná- lvice Elsa, i když ta Joy Addamsonovou zase milovala tak, že jí způsobila několik zlomenin.

Vlaštovka obecná

Nevím, jak vznikla kdysi pověra, že vlaštovky přinášejí do domu štěstí. Pravda ovšem je, že v hospodářství bylo štěstím, když se pod některou ze střech uhnízdily vlaštovky. Hospodářství, zejména tam, kde měli nějaký dobytek, byť třeba jen kravku a pár koz, přitahuje hmyz. A když si uvědomíte, že chlívek s dobytkem býval většinou přímo v obytném domě nebo blízko něj, nikoho nepotěšilo, že to mouchy měly tak blízko třebas rovnou do kuchyně. Zatímco jakmile se objevily vlaštovky, začaly hmyz likvidovat účinněji nežli mucholapky. Hezká vlaštovička s hluboko vykrojeným vidlicovitým ocasem a nápadným zbarvením je sice tažný pták, každý podzim odlétá přezimovat do teplejších krajin, ale na jaře se ráda vrací do svých starých hnízd. Proto jí je staří hospodáři také nikdy neničili. Ono když takový vlaštovčí pár přivede na svět pět hladových krků, musí se pořádně ohánět! To nestačí jen tu a tam lapnout mušku, sameček se samičkou uchovávají větší množství potravy v jícnu a tu potom vyvrhují mladým do zobáčku - prý až 400 krát za den! To je, pane, likvidace much, housenek a pavouků! Lepší než deratizační četa!