Kachna divoká

"Kačena divoká, letěla z vysoka..." zpívá se v jedné lidové písni. "Přišel na ní střelec..." Tatínek vždycky falešně dozpívával "Střlil jí do voka," což v té písni samozřejmě není. A taky by to musel být asi extra stelec, aby se kačeně do toho oka trefil. Ostatně se mi vůbec nelíbí, že se střelci na kachnách tak vyžívají. Neřeknu v místech, kde je to nutné pro obživu, ale ze zábavy... Kachny jsou velice přizpůsobiví živočichové. Stačí jim tiché zákoutí s nějakým malým rybníčkem a šup - už se tam usídlí. Pan kačer hýří elegancí, se svými světlými křídly a lesklou zelenou hlavu, zatímco paní kachna chodí střídmě v hnědavém melíru. Má to své opodstatnění, ona je matka, která musí vysedět vajíčka a postarat se o kuřátka, proto jí příroda vybavila nenápadnoustí, aby na sebe neupozorňovala hladové predátory. Naproti tomu manžel kačer už posloužil svému účelu a tak se může klidně pyšnit jakch ce a naopak na sebe pozornous upoutávat, protože tím jí vlastně odvádí od matky na hnízdě. Když se ale kuřátka vylíhnou, kačer, jako pravý nezodpovědný mužský, většinou zmizí za potravou a o rodinu se nestará. Jak by ne, ono to dá také pěknou fušku, víte, kolikrát se ten ubožák musí potopit pod hladinu, aby si opatřil z vody dost potravy? Proto jsou kachny tak často nablízku lidí, protože lidé jim házejí dobky a kachní plémě se nemusí tolik namáhat!

Tahr himálajský

Tahr himálejský - to jméno zní trochu tajemně a záhadně, ale žádnou záhadu v tom nehledejte. Je to název zvířete, které ze všeho nejvíc připomíná docela obyčejnou horskou kozu. Pochází sice z Asie, ale uměle bylo vysazeno i v Africe a na Novém Zélandu. Tahr má rád travnaté svahy, tam se jeho štíhlé nožky s drobnými kopýtky našplhají dosytosti. Stáda tahrů ale dovedou pozměnit tvářnost celého území, na kterém žijí. Při spásání totiž dávají přednost určitým rostlinám, takže je dovedou docela vyhubit. Samičky tahrů jsou někdy až o polovinu menší než samci, i růžky mají menší a přímější. Zatímco tahr - pán bývá mohutně osrstěný a má ipozantní zahnuté rohy. Lovci si z nich velmi rádi dělají své trofeje. Zvířata však mají vynikající zrak i slách, takže ulovit je není zas až tak snadné. Přesto je tento zvířecí druh silně ohrožen.

Tahr himálajský

Tahr himálejský - to jméno zní trochu tajemně a záhadně, ale žádnou záhadu v tom nehledejte. Je to název zvířete, které ze všeho nejvíc připomíná docela obyčejnou horskou kozu. Pochází sice z Asie, ale uměle bylo vysazeno i v Africe a na Novém Zélandu. Tahr má rád travnaté svahy, tam se jeho štíhlé nožky s drobnými kopýtky našplhají dosytosti. Stáda tahrů ale dovedou pozměnit tvářnost celého území, na kterém žijí. Při spásání totiž dávají přednost určitým rostlinám, takže je dovedou docela vyhubit.

Upír obecný

Vampýři, upíři - to je představa jako do horroru. Ovšem na podkladě čeho jiného tyto náměty vznikly? Pravděpodobně hodně napomohly staré lidové legendy, ale že by se nazapojili také netopýři? První cestovatelé v exotických krajinách popisovali příznaky slabosti a drobné ranky (nejčastěji na krku), aniž si je dávali s něčím do souvislosti, ti další se už zmiňovali o drobných létajících tvorech, kteří prý v noci napadají spáče a sají jejich krev. Zdá se ovšem, že i toto je nesmysl. Alespoň upíři obecní by toho zaručeně nebyli schopni. Jsou velcí jen asi jako myška, i když rozpětím blanitých křídel dosahují 20 centimetrů. Svůj domov mají v Latinské Americe a tam se sice živí krví, ale nikoli lidskou. Chovatelé dobytka jsou z nich nešťastní, protože upíři napadají jejich zvířata. Přitom je mohou nakazit vzteklinou. A že jsou upíři hladovci! Sto jedinců prý za rok zkonzumuje tolik hovězí krve, kolik jí koluje v 25 kravách! Že byste to do takových drobečků, nočních létavečků, vůbec neřekli? Ale drobné zoubky v myší tlamičce, ty mají vážně jako upíři!

Lenochod dvouprstý

Fascinují mne lenochodi. V dnešní uspěchané době, kdy lidé pořád někam kvačí a ti co kvačit nechtějí jsou k tomu nuceni ostatními, lenochodi nejen že nikdy nikam nepospíchají, oni toho dokonce ani nejsou schopni. Protože by tudíž nikdy před žádným nepřítelem neutekli, zdržují se na stromech, v typické pozici zavěšeni hlavou dolů. Na větvi se drží silnými prackami s nesmírně dlouhými a příhodně zahnutými drápy. Při pohledu na ně by si člověk řekl, že každý lenochod je vybaven na všech čtyřech končetinách pomocnými háky, jaký nosil Dustin Hoffman ve filmu Kapitán Hook. Také si jimi šikovně přitahuje potravu - listí, hlízy nebo ovoce. Je zajímavé, že když je to nutné, lenochodi dovedou plavat a rozhodně jim to jde lépe než chůze. Mnoho pohybu ovšem ze sebe nevydávají rádi. Raději celé hodiny nehnutě visí mezi větvemi a protože v narezlé srsti se jim drží zvláštní modrozelená řasa, zbarvením dokonale splývají se svým okolím. Je div, že se tak líné a pomalé zvíře vůbec rozmnožuje, ale samice dokáže ve třetím roce svého života zabřeznout a přibližně po 10 měsících rodí jedno mládě. Lenochodi se dožívají až 40 let, teoreticky by tedy nemělo jít o ohrožená druh, kdyby člověk nebyl zmetek a nekácel v takovém množství deštné pralesy. Tím totiž ti chudáci ohroženi jsou. Lenocho dvouprstý má ještě příbuzného a tím je lenochod tříprstý, způsobem života se od sebe ale oba druhy prakticky neliší.

Dhoul

V dobách, kdy lidé víceméně běžně chovají ve své blízkosti i zvířata velice exotická, přála bych si mít tu možnost a zvolit si za společníka dhoula. Je pravda, že v přírodě je to velice šikovný lovec, co loví ve smečce a v těch podmínkách dovede usmrtit i zvíře o velikosti buvola, zaručeně by se proto nespokojil granulemi z velikého pytle a zateplenou boudou. Dhoul je totiž šelma, šelma psovitá a svým způsobem života se podobá vlku. Však se mu také někdy říká rudý vlk. Má však poměrně úzkou tvář a huňatou rezavou srst s dlouhám ohonem jako liška. Žije v Mongolsku, v Číně a Koreji, najdete ho i v některých částech Ruska a v Indii. Rozmnožuje se poměrně dobře, v některých místech svého výskytu už je ale ohrožen, nenachází pro sebe dost potravy a také lidé mu jdou po krku a bez ohledu na jeho pěkný vzhled smečky dhoulů nemilosrdně střílejí. Láska jiných lidí k tomuto jedinečnému druhu psovité šelmy by snad dhoulům dokázala pomoci k přežití v tomto krutém světě, v přírodě jsou však velice plaší a kontaku s lidmi se důsledně vyhýbají. Dhouly chovají některé zoologické zahrady, ale ani na tomto poli se nedá hovořit o úspěchu - například v Moskvě statný samec dhoula rozbil svojí ohradu, překonal několik širokých příkopů a vysokých zdí a uprchl nazpět do volné přírody. Hodně štěstí, rezavý polovlčí krasavče dhoule!

Nosorožec tuponosý

Nosorožec tuponosý je dnes téměř vyhuben. Zdá se to být nemožné, vždyť když se díváte na jeho statné tělo, vážící až 2300 kg a hlavně na impozantní, pro něj tak typický roh, říkáte si, že toto zvíře je jako tank a s tou svou silnou kůží dokonce velmi dobře obrněný tank, který se musí všem nepřátelům hravě ubránit. Nu, člověk zase jednou dokázal, že zmůže všechno! Potomci prehistorických savců dnes již jen přežívají s nejistou budoucností. Vyskytují se v Africe, v národním parku Hwange, v Krugerově národním parku a na několika dalších chráněných místech, ale i zde si na toho obrněného šeredu dovedou políčit pytláci tak důkladně, že počet nosorožců každoročně ubývá. Tlustopkožci se rádi vyvalují v bahně, které je osvěžuje a chrání před parazity. Každé dva až tři dny musí mít přístup k vodě, aby se důkladně napojili. Takový obrněnec dovede uběhnout i 10 kilometrů, aby si doplnil zásobu vody. Jinak jsou ale nosorožci úplně nenároční, za potravu přijímají hlavně různé druhy trávy. Rozmnožovací období u nich trvá celoročně, což je možná způsobeno tím, že pohlavně dospívají v teprve 6 - 10 roce života, samice je březí celých dlouhých 16 měsíců a rodí jen jedno mládě.

Velbloud dvouhrbý

Před několika dny jsem si v tisku přečetla zprávu, že se nějaký bohatý sportovní fanda tak nadchl výkonem svého idolu, že mu věnoval dva velbloudy. Sportovec prý byl z té pozornosti poněkud nesvůj, neboť nevěděl, co se zvířaty počít. To mu věřím, ale nehledě na to, že kvalitní velbloud není žádný levný dárek, ještě ke všemu je to zvíře velice zajímavé. Ne každému se zamlouvá pro ty ohrnuté pysky, které mu propůjčují zjev povýšence, co se ušklíbá a dokonce prý páchne, ale mně se velbloudi líbí. Beduíni jim říkali "koráby pouště" a jen s nimi byli schopní v poušti žít a cestovat. Velbloud sice dokáže najednou vypít téměř tolik vody, kolik činí jedna třetina jeho váhy, ale potom zase dokáže velmi dloudo přežít bez pití. Zásobárnou vody a potravy jsou jeho natřásající se hrby. Jsou dva, vždyť proto se mu říká dvouhrbý. Jeho příbuzným je jednohrbý velbloud, kterému se říká dromedár, ale ten prý byl laskavostí lidí ve volné přírodě dávno vyhuben. Dokonce i dvouhrbých velbloudů na světě zase tak mnoho nezbývá. Pokud nebudeme počítat jedince v zoologických zahradách, divoce žijících zůstává už jen nemnoho v poušti Gobi. Třebaže prapředci těchto velbloudů přišli kdysi ze Severní Ameriky, v původní vlasti dávno vyhynuli. Velcí přežvýkavci jsou nesmírně užiteční nejen jako dopravní prostředky, domorodci zpracovávají jeho vlnu, mléko, maso a dokonce i trus, jímž v krajině bez dostatku paliva topí.