Serval

Co se vám vybaví, když řeknu "serval"? Že se někdo s někým serval, ve smyslu rvačky? I to je možné a dnes se to stává jako na běžícím pásu, já ale mám na mysli kočkovitou šelmu, krásné a štíhlé zvíře africké buše. K úspěšnému lovu je opravňují dlouhé a štíhlé nohy, malá tlamka plná bílých zubů zaručuje, že kořist, kterou serval uloví, také náležitě zpracuje. Připadá vám to kruté? Ano, to ale je zákon přírody. Serval musí pečovat o mláďata a už to mu ukládá mnoho povinností, protože tyto masožravé malé kočičky jsou nenasytné. U matky zůstávají až rok a učí se od ní techniku lovu, obživu ale očekávají od ní. A matka těchto elagantních ušatých potvůrek musí nasytit ssvým umem bříška potomků, tak už to na světě chodí. Tečkovaný ušatý serval je ale vedle lovení také dokonalý plavec, šplhá po stromech nebo sprintuje po stepi. Mějte rádi servaly, vždyť jejich potomci se nejen rodí slepí jako koťata, ale matka se o ně musí starat nekonečných sedm měsíců, kojí je, čistí a zahřívá. Což je při servalím věku obrovsky dlouhý čas, lidské mámy v té době už dávno odkládají své potomky do jeslí a školek!

Nosál červený

Málokteré zvíře má tak přiléhavé jméno, jako nosál červený. Malá šelma hlavou připomíná medvěda a ani o medvědovi by se nedalo tvrdit, že má malý nos. Zatímco nosál má čenich protáhlý do ohromné délky, takže je nepřehlédnutelný. A srst má nosál převážně rudočervenou, jen vespod těla je béžová. Ocas má zřetelně pruhovaný. A dlouhý skoro jako vlastní tělo. Tělesné rozměry nosálů se pohybují mezi 40 - 70 cemtimetry a s jejich pruhovanou parádou vzadu je to stejné. Pokud by náhodou někoho napadlo, že se svým pruhovaným chvostem poněkud podobají mývalům, není to podobnost čistě náhodná, nosálové jsou skutečně příbuznými mývalů. Nosály najdete v Jižní Americe a i když jsou tam občas loveni pro maso, dokonce se jedná o jeden z mála zvířecích druhů, kterému prozatím nehrozí vyhubení. Nosálové jsou denní zvířata, ale jen samice s mláďaty žijí ve skupinách, samci jsou samotáři. Ne ale z vlastní vůle, to oplodněné samicesi své "pány" ve skupině nepřejí, patrně proto, aby jim náhodou nechtěli sežrat mláďata. A to není obava od věci, neboť potravu nosálů tvoří i drobní savci. Spravedlivě ale nutno dodat, že také plazi a vejce a různé plody.

Sumec velký

Málokterá ryba budí mezi sportovními rybáři takový respekt, jako sumec velký. Není divu, tato sladkovodní ryba je dravec, všechny menší ryby se mohou stát její kořistí. Nepohrdne ani malými ptáky, savci a plazy.Pokud má dost potravy, je sumec lenoch. Příliš se nepohybuje a tím víc roste. A čím víc roste, tím si troufá na větší a větší kořist a tak to jde vlastně dokola. Průměrnou délku má 1,5 metrů, ale výjimečně se vyskytnou jedinci, kterým nechybí mnoho k 5. metrům. Váha toho drobečka je mezi jedním až třemi metráky! není divu, že taková "rybka" provokuje lidské lovce, že touží po její hlavě jako po trofeji, že neváhají svádět s ní boj, často velmi vysilující a nebezpečný. Sumec, se svojí vousatou a zamračenou širokou tlamou, jako by to všechno vědělů a urputně se na to připravoval. Jak by ne, když se ten samotář může dožít až 15 let, kdyby ho lidé nechali na pokoji, jenomže to oni většinou nenechají. Alespoň že je zvykem, aby sportovní rybáři vraceli do vody všechny mladé jedince, které uloví! Není to vlastně hnusné, že jsou lidé této rybě tak po krku? Pravda, vypadá hrůzostrašně, ale víte třeba, jak dobrý táta je sumčí otec? Opečovává a hlídá jikry tak dlouho, dokud se z nich nevylíhnou mladí.

Kůň Převalského

Když jsem byla malá holka, chodili jsme s rodiči často do Zoologické zahrady a vedle lvů, žiraf a opiček jsme vždycky nějak zakotvili i ohrady s koni Převalského. Mohutná zvířata s nohami neúměrně kratšími k zavalitým tělům mi připadala velmi odlišná od tažných koní, kteří za sebou vláčeli kárky na odpadky ze zeleninového tržiště (ano, jsem tak stará, že takové kárky ještě Prahou opravdu jezdily) a jezdečtí koně v Chuchli byli zase proporcí ladnějších, ale koně Převalského mi vždycky imponovali svojí historií, kterou mi u jejich výběhu pokaždé pečlivě zopakovala matka: jak se myslelo, že toto bytrvalé prapůvodní koňské plemeno už dávno vyhynulo, když polský vědec a tak trochu dobrodruh a cestovatel Przewalski objevil jejich stádečko kdesi v divočině. Po něm dostali koně své jméno a díky tomu objevení mohli být zachráněni. Dnes už sice ve volné přírodě nežijí, ale ve světových zoologických zahradách se chovají jejich stádečka s úctou dodnes.