Zorila velká

Tchoř, kuna, lasice, ti všichni patří do čeledi kunovitých, na jejichž rodovou příslušnost by si asi člověk vzpomněl. Co ale takhle zorila? Přiznám se, že já bych byla vedle. Zorila velká však také patří mezi kunovité. Nejvíc má společného se svým severoamerickým bratránkem, skunkem pruhovaným. Oba mají nápadné zbarvení kožíšku, které má varovat případné nepřátele. A brání se stejně - na útočníka dovedou vystříknout páchnoucí tekutinu. Zorila je noční zvíře, ve dne vyspává. Jako obydlí si zřizuje noru, kterou si vyhrabává dlouhými silnými drápy. Je to šelma, baští malé hady, žáby a ptáky i jinou kořist, do velikosti zajíce. Nepohrdne ale ani hmyzem. V lednu si zorilí samci hledají partnerky, přibližně 36 dnů po páření se rodí dvě až tři mláďata. Matka potomky krmí vlastním mlékem asi dva měsíce, ale ke konci už jim donáší i kousky masa, aby malí pozvolna přivykli potravě dospělých. Dvouměsíční mláďata se už učí od matky lovit a brzo jsou zcela samostatná. Zorila velká je hezké zvířátko, s čumáčkem tak pěkným, až byste nevěřili, jakou záludností je vybavila příroda. Domorodci v Africe, kde zorily žijí, vědí ale své. Uctivě nazývají toho hezkého pruhovánka "otcem smradu."

Muntžak červený

Muntžak červený je druh malého jelena, tak se to alespoň uvádí v encyklopedii. Ale když se díváte na jeho fotku, jelena vám příliš nepřipomíná. Zcela mu totiž schází mohutná koruna parohů, která tolik zdobí jeho úctyhodnější příbuzné. Muntžakovi, který pochází z jižní Asie, by takové parohy naopak překážely. Je to plaché, neklidné zvíře, které se neustále drží v houští, je tam totiž dobře skryto před nepřáteli. Mezi velikými slechy nosí jen malé špičaté parůžky, jaksi aby se neřeklo. Jinak ale tělesně srnčí a jelení zvěř věrně připomíná. Ovšem stádní život ho za srdce nebere. Většinou žije sám nebo jen v malých skupinkách. Svá teritoria si muntžakové vymezují pachovými značkami, které zanechávají na křovinách. Zvláštní je, že během říje si i samice uvnitř těchto teritorií stejným způsobem vyznačují menší okrsky a ty potom urputně brání proti jiným samicím. Že jsou muntžakové jako ostatní jelení zvěř přežvýkavci, to snad nemusím podotýkat. S trávením si dávají načas, celý proces trvá 48 hodin.

Chápan černý

Chápan patří mezi primáty, jednoduše řečeno je to opice. A jméno má skutečně výstižné, nejen jeho ruce a nohy s dlouhými prsty dovedou mimořádně šikovně uchopit potravu nebo větve, mezi kterými se většinu svého života pohybuje. Dovede si vypomáhat i dlouhým pružným ocasem. Jak si jistě vzpomínáte ze školy, i takovému ocasu u opic se říká "chápavý". Hezká okatá opička žije v pralesích okolo povodí řeky Amazonky. Není velká, samci sotva kdy přesáhnou délku 60 centimetrů, samice bývají o maličko větší. Samozřejmě, měřeno bez ocasu - ten mívají úctyhodně dlouhý až k 90 centimetrům! Chápan černý patří mezi čtyři druhy chápanů, kteří se vyskytují v oblastech Jižní Ameriky. Za nejvzácnější platí jeho příbuzný chápan hnědý. Toho sice už dávno popsal von Humboldt, ale teprve v roce 1974 se podařilo spatřit toto zvíře živé. Chápani jsou společenší, jako naprostá většina opic. Dá se předpokládat, že by se společensky porovnal i s člověkem, bohužel ale bývá na svém území lidmi často loven. Jako denní a poměrně hlučné zvíře nebývá pro lovce obtížné jej vystopovat. Přirozený věk chápana se pohybuje okolo dvaceti let, pro své přirozené lidské nepřátele se ale takového věku dožívá jen málokterý jedinec. A protože chápani pohlavně dospívají dost pozdě a vychovávají vždy pouze jedno mládě, neustále nad nimi visí hrozba, že budou vyhubeni.

Kočka

Začíná se mi zdát, že jsem si ukousla příliš velký krajíc. Předsevzala jsem si, že se na těchto stránkách zmíním o ryze českých i exotických zvířatech, nebudu se příliš rozkecávat, ale ke každému, co mi do mysli padne, přičiním přinejmenším deset řádků, jaksi na počest jeho bytí. Za tu dobu mne napadl například bažant či ksukol, nevynechala jsem velrybu nebo polární lišku. Ale zcela do pozadí jsem zatlačila naši kočku domácí. Přítulnou mazlivou potvůrku s hebkým kožíškem mívali ještě v dobách ne právě dávných ve svých domácnostech naši pradědečkové a prababičky. Vzpomínáte na film o mantce Kráčmerce, který má nevím už jaká televize zase brzo reprízovat? Přímo se to tam neříká, ale v podolském zelinářství jako v novém nóbl domě museli mít Kráčmerovi kočku, aby je nesežrali myši! Kočka jako taková má smůlu, protože se nikdy nedočkala sloganu na způsob "pes, přítel člověka!" Asi to vychází z toho, že pes je poddajný, poslušný, přizpůsobivý. Člověk vydá nějaký povel, vykřikne, plácne se o stehno - a pes poslechne. Kočka je svá. Po takových člověčích piškuntáliích se zahledí do ztracena, nejčastěji zelenýma či jantarovýma očima a člověk je v jejím bytím pouhým přívažkem. Vážení - a vážené - vážně si nechcete v jedenadvacátém století zasloužit lásku těch, které vzývali jako božstva už dávní egyptští faraoni ?

Tuleň kuželozubý

Není tomu tak dávno, co se mi dostaly do rukou snímky, zachycující bývalého člena Beatles, Paula Mc Cartneye a jeho manželky Haether, jak se jako dvě hrdličky společně berou o malé tulené, které lovci každoročně krutě ubíjejí. No, na tomto světě nic netrvá dlouho, manželství sira Paula a jednonohé manekýnky je v troskách, po tuleních asi už ani jeden z nich neštěkne, Haether na své jedné nožce přičinlivě skáče za svým trenérem a Paul má co dělat, aby ochránil své pracně vydělané jmění i dcerku. Přitom takový tuleň kuželozubý, například, je velmi pěkné zvíře. Někomu by se to snad nezdálo, protože dorůstá až do 3,5 metrů délky a vážit může i přes tři metráky. Ale podívejte se mu na některé fotografii do tváře a uvidíte vousatého, olysalého dědu s dobráckým pohledem. I takový děda by asi dokázal vzít hůl a zarytě se bránit, kdyby mu někdo usiloval o kůži, jenomže tuleň je v nevýhodě, jemu Pánbůh nenadělil ruce ani nohyna zemi se může jen plazit a odrážet silnými ploutvemi a to k obraně před člověkem nestačí. Dočetla jsem se, že lidé lovili tuleně již odpradáva - Tehdy se obouvali a oblékali do jejich kůži a tulení tuk jim sloužil na svícení. Dokonce i nepříliš chutné tulení maso vítali s radostí, protože nic lepšího neměli. Dnes tímto způsobem žije už jen několik Eskymáckých kmenů, dalo by se tedy říci, že tuleni jsou v bezpečí. Ale zdaleka tomu tak není. V módním světě se jednu chvíli velmi vyžadovaly bílé a béžové kožešinky mláďat. Tento trend je naštěstí na ústupu, když právě takoví, jako Paul a Haether ukázali ve svých reportážích, jak krutě jsou tulení mláďátka ubíjena. Ale ani rybáři nejsou tuleňům nakloněni - ačkoli zoologové tento názor mnohokrát vyvrátili, rybáři tvrdí, že přemnožení tuleni konzumují tak obrovské množství ryb, že tím ohrožují jejich loviště. Jak spor mezi lidmi a tuleni nakonec dopadne, to ukáže jedině čas.

Ptakopysk

Pokud se díváte na ptakopyska, napadne vás, že si snad příroda dělala v případě tohoto zvířete legraci - vypadá jako slepenec ryby a ještěra, navíc ještě s kachním zobákem. Plochý ocas má porostlý kožešinou a mezi nohama plovací blány. Není ale divu, že vypadá tak bizardně. Jeho předkové obývali tuto planetu před mnoha milióny let spolu s dinosaury. Zatímco dinosauři už dávno vyhynuli, z předků ptakopyska se vyvinulo toto dnešní prapodivné monstrum. Ne nadarmo se mu celým jménem říká ptakopysk podivný. Pro život je ale dobře vybavený. Nejvíc se zdržuje se v řekách, kde loví potravu. K lovu drobných živočichů nepoužívá ani zrak ani čich, jejich přítomnost dovede rozpoznat podle slabého elektrického pole, které každá živá bytost vysílá. Savec ptakopysk se prostě umí ve světě otáčet, zvláště na to, že je bvlastně mrňous, váží přibližně dva kilogramy! Když neloví, zdržuje se v dlouhých norách. Samice tu kladou vajíčka, která se podobají hadím nebo ještěřím - a z nich se líhnou malí ptakopyskové. Jsou oškliví a podivní jako jejich rodiče - a dynastie přežívá.

Hobit

Je to malé, roztomilé, hodně poživačné a svárlivé, také ale milé a laskavé a má to prapodivné uši a chlupaté nožky. Kdybyste takovýto popis hledali v jakémkoli atlasu zvířat, nevím, jestli byste pochodili. Tento popis podal poprvé J.R.R.Tolkien ve svém románu s podtitulem Cesta tam a zase zpátky. A kdože je ten prapodivný živočich s chlupatými nožkami? Přece hobit! Nemíním to jako urážku, vždyť hobit je při všech svých vzhledových nedostatcích statečný a moudrý, což jste nečetli Tolklienovy romány či neviděli podle nich vzniklé bombastické filmy?? Přesto ale tvrdím, já, těchto děl dost znalá: hobit je bytost obdařená malou špetkou moudrosti skřítků a velkou dávkou lidství, přičemž tělo co nosí se podobá jen napůl člověku a napůl roztomilému zviřátku. Možná žije někde v Austrálii, alespoň některý duch mi našeptal, že tam se s ním naposled setkal režisér Peter Jackson. Nevěříte? Tak se ho jděte zeptat!







bych ale tvrdila, že hobit je vlastně napůl zvířátko a napůl někdo obdařený málem

Pes ušatý

Vy všichni, kteří buď máte doma nějakého pejska nebo vám jsou psi přinejmenším hodně sympatičtí, zdalipak víte, že v přírodě dodnes žije zvíře, které se nazývá pes ušatý. Našli byste ho na východě nebo na jihu Afriky a jeho jméno sedí jako málo co. Krátké nohaté tílko nese malou hlavičku se špičatým čenichem a ohromnýma oválnýma ušima. Tato jeho výbava není vůbec samoúčeloná, umožňuje mu v přírodě dokonalé slyšení a také pomáhají regulovat tělesnou teplotu. Pokud pes své uši pozorně natočí, tvoří s jeho tváří pravidelný trojúhelník, takže vypadá docela směšně. Ale je to hezké zvířátko, něco mezi liškou, psem a mývalem. Ve dne spí, v noci se toulá po kraji, hledá si potravu a často se přiblíží i k lidským táborovým ohňům, protože je velmi společenský. Když nenajde, co by mu k snědku lépe vyhovovalo, klidně zbaští třeba i jedovatého štíra a pranic se mu nestane. Jako druh je pes ušatý odolný a houževnatý a má proč: polovina jeho mláďat zpravidla nepřežije první rok.