Surikata

Víte, jak vypadá zvířátko surikata? Já vám to připomenu! Obličej připomíná opičku, dlouhé vycmrndlé tělíčko je skoro lidské, když se surikata postaví na zadní nožky a přední soustí na bříško. Když se tak člověk dívá na fotografii některých zvířecích druhů, nepřipadne zatěžko uvěřit, že vývojově jsme všichni z jednoho zárodku. Surikaty se navíc podobají lidem i v jiném ohledu: žijí ve skupinách asi po třiceti jedincích s přesně rozdělenými úlohami. Chůvy se starají o mláďata, učitel vychovává skupinu dorostlejších a učí je lovit, stráže a hlídky pátrají po možném nebezpečí a lovci obstarávají pro všechny potravu. Mají mezi sebou tak dokonalou spolupráci, že dovedou přežít i v nehostinné poušti Kalahari a zatím není jejich druh ani ohrožen. Surikaty jsou šelmičky z čeledi cibetkovitých, dorůstají i s ocasem do délky 50 cm a váhu mají do 1 kg. Jedna samička mívá najednou 4 - 5 mláďat, ale vzhledem k tomu, že je může na hlídání strčit chůvě, má to asi docela pohodlné.

Hyena čabraková

Kdykoli přede mnou někdo řekne slovo "hyena", automaticky se mi vybaví film Bohové musí být šílení a výrok vyděšené paní doktorky:"Čemu se ta hyena tak pitomě směje?" Předpokládejme, že scénáristé měli na mysli hyenu skvrnitou. Hyenu čabrakovou totiž v přírodě jen tak nepotkáte, je to velmi plaché zvíře. Někdo řekne, že je ošklivá. No, spravedlivě uznáno, krásy nepobrala jako všechny druhy hyen. Je ale šikovná: protože v jižní Africe žije v takových místech, kde má málo příležitosti k napití, nedostatek vody vyvažuje tím, že žere dužnaté rostliny a plody pouště, přičemž se obratně dovede vyhnout jejich trnům, takže se nepopíchá. Dovede si najít a otevřít pštrosí vejce, nejraději má ale maso. Občas si uloví čerstvého hlodavce nebo dokonce malou antilopu, ale nejčastěji se živí mršinami, čímž vlastně v přírodě uklízí. Pokud si ale někdo vzpomene na píseň pánů Vodňanského a Skoumala, kde se praví, že "šakal ni hyena neví co je hygiena..." tak ne, tím nebyla myšlena narážka na hyení stravování, to pouze rozverná dvojka naznačovala, že si tito před jídlem nemyjí ruce - pardon, tlapy!

Mýval

Medvídek mýval je savec krasavec. Má špičatý čenich, korálková očka a bystré liščí uši. Patří do řádu šelem a čeleď ho řadí - jak jinak - mezi medvídkovité. Váží mezi 5 - 12 kilogramy a i s ocasem dorůstá délky maximálně do jednoho metru. Že tohle zvířátko jakoukoli potravu před pozřením důkladně omývá, to je asi notoricky známé. Ostatně je to jen chvályhodné a leckterý člověk by si od něho mohl vzít příklad. Že ten medvídek také dobře plave, to už o něm moc známo není a přece je to fakt, o kterém se ale asi v prostorách mývalých kotců v zoologické zahradě sotva přesvědčíte. V přírodě se mýval vyskytuje v Severní a Střední Americe a vysazen byl i v Evropě. Lidé ovšem tohle hezké zvířátko občas chovají i v zajetí a když jim v nestřežené chvíli ufoukne, potkat ho můžete leckde, ve Velké Británii stejně jako v Praze. V červnu letošního roku dokonce jeden takový uprchlík zalarmoval pražské hasiče. Když lidé spatřili medvídka v korunách stromů, nabyli mylného dojmu, že sám nedovede slézt a přivolali mu pomoc. Po příjezdu hasičů ale malý uličník ještě chvilku šplhal, potom bravurně slezl a utekl. Sláva mu, on je pašák!

Loskuták posvátný

Vcelku mne rozesmává pořad televize Nova Rady ptáka Loskutáka. Nevím, koho ten název napadl. Nicméně, i pro toho, kdo to nikdy neslyšel - pták loskuták skutečně existuje. Je proslulý zejména tím, že umí napodobovat nejrůznější zvuky. Tak se ale předvádí pouze v zajetí, divoce žijící loskutáci mají asi na práci něco onačejšího. Žijí v listnatých stinných lesích jihovýchodní Asie, sbírají lesní plody a bobule a žijí čilým společenským životem. Přes den se stahují do skupinek a ty na sebe potom pokřikují a žvatlají. Možná proto loskutáci v zajetí napodobují kdeco, protože jim tento čilý společenský život schází. Domorodci však dodnes loskutáky ve velkém chytají, aby je mohli prodávat ke klecovému chovu. Připadne mi to kruté a kdybych nějakého loskutáka viděla sedět v kleci, měla bych sto chutí ho pustit na svobodu. Ale pravda, tím bych mu asi neposloužila. A tak je dobré, že o žádném v kleci nevím. Prohlížím si ho jen na obrázku, jeho statné černé tělíčko, na hlavě holé, sytě žluté partie, oranžový zobák a silné nohy. Pěkný pták, loskuták. Jen nevím, proč má přídomek "posvátný".

Ksukol

Že ksukol patří mezi primáty, to mi dočista vyrazilo dech. Primáti jsou podle mne opice a ksukol se podobá opici ani tak jako já dikobrazu. Prsty s dlouhými drápy vypadají jako samostatně žijící velcí pavouci na chlupatých pažích, trojúhelníkovitý obličekík s výrazným čenichem a velkýma ušima bych přirovnala k netopýru. Pravda, jako většina opic má ocas, na rozdíl od nich ovšem nikoli chápavý, nýbrž větší než celé samotné tělo a pěkně huňatý. V bdělém stavu jím při poskakování v korunách stromů vyvažuje rovnovánu a při spánku ve svém hnízdě se jím přikrývá jako peřinou. Je vlastně dobře, že je ksukol takto vybaven, prospí totiž většinu svého života jako kočka. Ale i bez ocasu by mu asi zima nebyla - i ostatní srst má dlouhou a hustou. Ksukol je samotářská, plachá, stromová poloopice. Žije pouze na Madagaskaru a protože pohlavní dospělost u něj nastává až ve třetím roce života a samice přivádí na svět jedno mládě za dva až tři roky, jsou ksukolové s úbytkem deštných pralesů v současné době již silně ohroženi. Ksukolovi se také někdy říká aje-aje a to díky jeho varovnému pokřiku, který zní právě takhle. A kdo si o zvířatech rád čte a dovídá se o nich spoustu zajímavého, může sáhnout po knize Geralda Durrella, která se výstižně jmenuje "Aye aye a já".

Kapybara

Je zvláštní, jak někdy člověka k zajímavé informaci dovede náhoda. Tuhle jsem někde zaslechla slovo "kapybara". Vím, že jde o nějaké zvíře, dokonce jsem si vzpomněla, že v jedné ze svých roztomilých cestopisných knížek popisuje Gerald Durrell epizodu s tímto živočichem, kteréhu museli při jedné expedici v noci nakvap přemístovat, protože lomcoval mříží svého dočasného příbytku a dupal tak, že rušil pokojné spáče. "Herdek, co za zvíře vlastně dovede dělat takový brajgl?" napadlo mne. A už to vím. Kapybara vypadá jako hodně pyšný bobr. Opravdu, nijak nepřeháním, na všech fotkách co se mi dostaly do ruky to zvíře zvedá pyšně široký čumák k nebesům. No, má vlastně proč, v současné době je největším žijícím hlodavcem na světě. Kapybara patří do třídy savců a najít ji můžete na travnatých územích v okolí bažin nebo stojatých vod na území Jižní Ameriky. Travnatá místa vyhledává proto, že tráva a vodní rostliny jsou spolu s různými výhonky a kůrou stromů její potravou. I při tak skromné krmi dovede nabrat váhu mezi 30 - 75 kilogramy a její tělo dorůstá přes metr na délku. Není třeba dodávat "bez ocasu", protože kapybary ocas nemají. Jinak se však skutečně podobají bobrům, jak srstí a stavbou těla, tak i některými vlastnostmi. Kapybara se také výborně potápí a plave. Voda je jí natolik vlastní, že se v ní dokonce i páří. No nevím, máčet se ve studené vodě, abych přivedla na svět potomka. Ale jak praveno, proti gustu...

Kapybara

Je zvláštní, jak někdy člověka k zajímavé informaci dovede náhoda. Tuhle jsem někde zaslechla slovo "kapybara". Vím, že jde o nějaké zvíře, dokonce jsem si vzpomněla, že v jedné ze svých roztomilých cestopisných knížek popisuje Gerald Durrell epizodu s tímto živočichem, kteréhu museli při jedné expedici v noci nakvap přemístovat, protože lomcoval mříží svého dočasného příbytku a dupal tak, že rušil pokojné spáče. "Herdek, co za zvíře vlastně dovede dělat takový brajgl?" napadlo mne. A už to vím. Kapybara vypadá jako hodně pyšný bobr. Opravdu, nijak nepřeháním, na všech fotkách co se mi dostaly do ruky to zvíře zvedá pyšně široký čumák k nebesům. No, má vlastně proč, v současné době je největším žijícím hlodavcem na světě. Kapybara patří do třídy savců a najít ji můžete na travnatých územích v okolí bažin nebo stojatých vod na území Jižní Ameriky. Travnatá místa vyhledává proto, že tráva a vodní rostliny jsou spolu s různými výhonky a kůrou stromů její potravou. I při tak skromné krmi dovede nabrat váhu mezi 30 - 75 kilogramy a její tělo dorůstá přes metr na délku. Není třeba dodávat "bez ocasu", protože kapybary ocas nemají. Jinak se však skutečně podobají bobrům, jak srstí a stavbou těla, tak i některými vlastnostmi. Kapybara se také výborně potápí a plave. Voda je jí natolik vlastní, že se v ní dokonce i páří. No nevím, máčet se ve studené vodě, abych přivedla na svět potomka. Ale jak praveno, proti gustu...