Kukačka

Když jsem byla hodně malá, kukačka mi připadala jsko nejzlotřilejší pták na světě. Jak jen může naklást vajíčka do cizího hnízda a ještě ke všemu se vůbec nestarat o své potomky? A to takoví rehkové, červenky či konipáskové nic nepoznají? Moje máma tvrdila, že ne. Že si kukačka dovede vybrat za pěstouny svých dětí takové ptáky, kteří nepoměr vajec nedovedou odlišit. Pravda, někteří to přece poznají a vejce z hnízda vystrkají. Ale většitou ti malí hlupáčci cizí vejce přijmou. A sklidí veliký nevděk! Jen se totiž malá kukačka vyklube na svět, pud ji nabádá, aby se vrtěla a vyhazovala přitom z hnízda cokoli, co jí tam překáží. Že na to v první řadě doplatí mláďata právoplatných stavitelů hnízda je jasné. Mladá kukačka neustále otvírá zobáček a její nedobrovolní adoptivní rodiče - úplně zpitomělí - to věčně lačné hrdélko svědomitě krmí, často i na úkor vlastních potomků, kteří ještě náhodně přežívají na okraji hnízda. A kdo by myslel, že za to nakonec sklidí nějaký vděk, velice by se mýlil. Dospělá kukačka "s úsměvem" opouští rodné hnízdo, aby si užila něco svobody po lesích. Pěkná potvora, co? Ale nedovedu si pomoct - kdykoli slyším v lese to její "Kuku, kuku..." okolo srdíčka mne to zahřeje!

Zubr evropský

Snad v každé své knížce o pravěkých lidech se spisovatel Eduard Štorch zmiňuje také o zubrovi. A já jsem z jeho popisu byla jako malá holka úplně na větvi! Ohromně jsem toužila toho chundelatého sudokopytníka vidět na vlastní oči, ne ovšem v zoologické zahradě, ale v přírodě - někdo se totiž přede mnou zmínil, že nějací žijí volně v boubínském pralese. Pochopitelně, že moji úzkostlivou maminku ani nenapadlo podniknout takovou výpravu a tak mi ponejvíc museli imponovat zubři na papíře - totiž v knížkách. Říká se, že zubr se dá poměrně snadno ochočit. Proto mi vždycky vrtalo hlavou, proč se prvními předky naší krávy domácí stal pratur, nicméně, je to tak. Zubr se pradávným lidem asi nějak nezavděčil a tak si mohl klidně divočet dál. Z volné přírody začali zubři mizet poměrně nedavno, za první světové války. Tehdy byla zdecimována stáda na Kavkaze a v Bělověžském pralese. (Polsky se tomu území říká Bialowiež a po druhé světové válce bylo rozděleno mezi Polsko a Sovětský svaz). Po válce bylo přesným šetřením zjištěno, že zubrů zbývý všeho všudy 52 kusů - a to ještě mnoho zvířat bylo přestárlých a neschopných reprodukce. Cílenou péčí se však přesto podařilo zubra opět rozmnožit. Nemalou zásluhu na tom má možná materiální hodnota takového jedince - jen pro zajímavost, už v roce 1939 byla vyčíslena na 250 000 korun československých, což byla v té době naprosto ohromující částka!

Medvěd hnědý

Mohlo by skoro překvapit, že medvědi jsou řazeni mezi šelmy - vždyť většinou konzumují borůvky, jahody, maliny, jeřabiny, žaludy, bukvice nebo i některé traviny. Maso tvoří jejich jídelníček tak ze čtvrtiny a to ještě tu a tam jde jen o nějakou mršinu. Na této zdánlivě spartánské stravě se medvědi v přírodě dožívají 25 - 30 let. (V zajetí většinou mnohem déle). Samice vrhá mláďata jednou za dva roky, většinou dvě, nanejvýš tři. Při narození mohou vážit sotva půl kilogramu, ale jejich roztomilost nesmí nikoho zmýlit - v dospělosti dovedou samci vážit až 800 kg. a samice až 350 kg. A krom doby páření žijí obě pohlaví jako zarputilí samotáři.
Lidé se medvěda právem bojí, protože nemá vyvinutou obličejovou mimiku a tím pádem nelze z jeho výrazu odhadnout, jakou má právě zvíře náladu. A když si představíte silné, zažloutlé zuby v dlouhé mordě a obrovské drápy... no já osobně si neumím představit přírodu bez medvěda, ale potkat se s ním, po tom doopravdy netoužím! Jak se asi musí cítit ti lidé na Slovensku, když prý tam v zimě přicházejí medvědi z hladu až k sídlištím a vybírají kontejnery. Myslím, že v takovém případě by mne nikdo nedostal z bytu a odpadky bych vyhazovala oknem. U nás se to naštěstí snad zatím nemůže stát, poslední český medvěd byl údajně zastřelen v roce 1856 na Šumavě. Přirozené prostředí medvědů jsou hluboké hvozdy a ty se u nás dávno proměnily v pole a pastviny. A když si uvědomíme, kolik medvědů bylo kdysi vybito pro šlechtickou kratochvíli... Prostě v naší oblasti byl divoce žijící medvěd téměř vyhuben již v 16. století.

Vydra říční

Vydra říční je savec a patří mezi šelmy kunovité. Převážně žije ve vodě a tomu má také dokonale přizpůsobené válcovité tělo, hladkou srst i plovací blány na nohou. Jen silná tuková vrstva jí schází, kterou většina vodních živočichů má. Vydře zato příroda darovala nesmírně hustou kožešinu - která se, bohužel, také velmi líbí ženám a vydří kožich dodnes platí za něco náramně fajn. Vydra se živí převážně rybami, i když občas nepohrdne ani žábou nebo ptákem a proto se vyskytuje jen tam, kde je čistá voda - ať už tekoucí nebo třeba i rybník. Právě proto, že s čistotou vod to u nás bylo před léty všelijaké, vydra v naší přírodě výrazně ubývala, nyní se již stavy lepší. Její teritorium je v jižních Čechách, na Šumavě a na Českomoravské vysočině. Předpokládá se, že vydry patrně nemají mláďata každoročně - v jednom vrhu přitom bývají jen dvě, maximálně tři mláďata. Možná i to je příčinou, proč přes zlepšené životní podmínky u nás toto pěkné statné zvíře stále patří mezi ohrožené druhy.

Jelen lesní

Jelen lesní je jedno z velmi impozantních zvířat, které lze v přírodě potkat. Stává se to málokdy, jak lidí zdecimovali lesy na malé flíčky, i jelení zvěře je čím dál méně a většinou je k vidění pouze v oborách. V zimě má jelen srst matně hnědou, ale v létě je krásně červenohnědý, na krku a na zádech má tmavý pás a ve slabinách světlejší skvrnky. Nevím, proč si lidé pro podváděné manžely vymysleli úsloví, že nosí parohy. V klasickém slova smyslu nosit na hlavě parohy může být leda čest. Jeleni je každoročně shazují a nové paroží je vždy rozvětvenější, podle počtu výrůstků se říká, že jelen je osmerák nebo třeba desaterák... A také čím rozvětvenější paroží, tím má větší sběratelskou hodnotu, takže dobří lidé nejen že pohanili ubohého jelena srovnáním s podváděným manželem, ale ještě mu o to paroží usilují z tak nízkých důvodů, aby si jím ozdobili své příbytky. Velmi známý takovým sběratelstvím byl Ferdinand D´Este, následník trůnu, zastřelený v Sarajevu. Jeho trofeje jsou dodnes k vidění v chodbách zámku Konopiště. Přitom jeleni sami spolu v době říje svádějí urputné souboje o stádo samic a přitom si jen málokdy mezi sebou ublíží. Že jsou jeleni býložravci asi není třeba podotýkat, to ví každý, stejně jako to, že jeden jelen ovládá celé stádo laní, takže si žije jako paša v harému. Inu, mezi lesní zvěří také platí za šlechtice, ne nadarmo se mu říká v hantýrce "vysoká".

Bobr

O bobrovi ví své jistě každé malé dítě. Jaké má silné plovací blány, velké zuby jimiž překusuje i nepříliš tenké stromy a tím pádem dovede v tlupě stavět docela slušné přehrady, protože převážně žije ve vodě. Podle mne je bobr hezké zvíře, líbí se mi jeho malá, připláclá ouška, veliký čenich a zvídavé vousky. Spoustě lidí se ale za posledních sto let musel nelíbit. Přinejmenším na našm území ho štvali až ho málem vyhubili, i když záchranáři dělali všechno pro to, aby se to nepovedlo. V posledních létech se bobři zase vracejí do našich řek, ale možná už mají ve svých genech zakódovanou jistou opatrnost vůči svému bývalému životu a touhu po něčem lepším než je kazit si věčně zuby při kácení čerstvých kmenů a dřít se na stavbě díla, které jim lidí stejně zase brzo překazí. Nebo si snad můžete vysvětlit jinak takového bobra-frajera, který si to zničehož nic přifuněl do nějakého klubu a usídlil se tam mýrnix-dýrnix ve vyhřívaném bazénu, jak o tom psali tuhle na internetu???

Žížala

Je asi hloupé svůj blog nazvat honosně Z lesů a plání (ostatně to není z mé hlavy, ale podle jedné velmi hezké sbírky povídek o přírodě) a potom místo třeba takového jelena nebo medvěda upřednostnit žížalu. Není hezká ani impozantní, hodně lidí se jí dokonce štítí. Ale je užitečná! Většinu svého života stráví pod zemí, zemi tím kypří, ( čím víc žížal v půdě, tím větší je záruka kvality), spadlým listím nebo uhynulými drobnými živočichy se živí a jí se naopak živí nejen někteří ptáci, ale i jezevci, krtci nebo ježci. Co mě na žížalách okouzluje je jejich regenerační schopnost. Pokud přijde o kus zadní části těla, zase jí doroste. To by se určitě hodilo každému na této planetě, ale tuto vlastnost mají krom žížal jen nemnozí živočichové