Mustang

V dobách své největší slávy se američtí mustangové vyskytovali ve volné přírodě mnohem častěji než všichni ostatní divocí koně na světě. To ovšem byli časy, kdy se prériemi proháněli Indiáni s péry ve vlasech a jejich bojový pokřik byl slyšet do daleka, jak se nám to pokusil popsat geniální vyprávěč Karel May. Tehdy žili mustangové ve velkých stádech, aby se tak snadněji ochránili před šelmami. Dnes se jich vyskytuje jen nemnoho v odlehlých oblastech na západě USA. Mustangové pocházejí z koní, které s sebou v 16. století dovezli do Ameriky Španělé, v nové domovině časem zdivočeli a rozmnožili se. Až na tu slavnou aureolu, kterou nabyli právě v knižních indiánkách, jsou mustangové vlastně obyčejní koně, jako všichni ostatní. Jsou to býložravci, žijí ve stádech, milují svá hříbátka. Mají krásné protáhlé tlamy a nádherné oči (koňské oči neučarovaly pouze mně, vždyť například i poslední album Václava Neckáře se jmenuje romanticky Oči koní). Jejich jméno vzniklo ze španělštiny, ze slov "la mesta - patří všem a nikomu," z toho nakonec vznikl útvar " mesteno - bez majitele." Krásný divoký kůˇ"bez majitele" tedy vlastně vděčí za svůj zrod i zmar výhradně člověku. A aby to bylo trochu jako na houpačce, člověk se v posledním čase zasadil o to, že mustangové přežili až do 21. století. Jen doufám, že to nebude opět člověk, který těmto nádherným bytostem zasadí poslední ránu.

Pakůň

Proč se pakoni říká pakůň, to jsem nikdy nepochopila. Tak leda čtvrtkůň, když už! Zadek a ocas má od koně a když budu hodně tolerantní, přiznám mu i hřívu, byť i poněkud zježenou. Hlavou ale připomíná spíš vola a rohy má jako buvol. A aby těch několik zvířat v jednom zvířeti nepřišlo zkrátka, pakůň je ve skutečnosti druhem antilopy. Jeden jeho druh, pakůň běloocasý, žije pouze v jižní Africe, pakoně žíhaného najdete i na území Keni. Víc druhů pakoně nemají. Asi jim to nevadí, že mají tak málo příbuzných. Žijí ve stádech, která čítají i několik set zvířat. Při každoroční migraci riskují život při překonávání vodních toků a mnoho jedinců přitom také zahyne. Přesto jich zůstává stále hodně. Teď mám ovšem na mysli ty žíhané, jejich počet se odhaduje asi na 350000. Pakoně běloocasého lidé v 19. století málem vyhubili, ale soustavnou ochranou se v posledních létech jeho pořet dostal přibližně na 4000 kusů. Pakoně milují svá mláďata, když se narodí telátko, přichází ho postupně "pozdravit" celé stádo. Osud telátek je ale velmi nejistý, z každých šesti jich pět nepřežije první rok života, skončí v drápech, tlamách a žaludcích velkých kočkovitých šelem. Domorodci říkají pakoňům "gnou", což připomíná podivné štěkavé zvuky, které pakoně vydávají.

Žirafa

Žirafa je nejvyšší ze všech suchozemských savců. Samec dokáže dorůst výšky přes pět metrů, samice ke čtyřem a půl. Štíhlý dlouhý krk umožňuje žirafám spásat listí na stromech v takových výškách, kam jiná zvířata nedosáhnou. V afrických savanách, odkud žirafy pocházejí, je to velká výhoda. Naproti tomu nevýhoda je, když se chce žirafa napít nebo spásat trávu či rostliny na zemi. Právě její dlouhý krk a také dlouhé graciézní nohy jsou jí v tom na překážku, nohy musí doširoka roztáhnout, aby se vůbec dokázala tak naklonit. Její tělo je zvláštně uzpůsobeno tak, že při sklonu hlavy část krve neodteče do mozku, ale do zvláštního řečiště mimo. Bez tohoto opatření stvořitele by žirafa při každém sehnutí upadala do bezvědomí, protože by se jí mozek překrvil. Žiraf se rozeznává devět druhů, jsou si však všechny velmi podobné. Protáhlá tlama s pysky vyboulenými poněkud přezíravě jako u velblouda moc krásy nepobrala, zato hluboké tmavé oči s dlouhými řasami jsou nádherné a malinké diblické růžky na hlavě žirafám vysloveně sluší. Zvláštností je, že žádná žirafa nemá kresbu na těle úplně stejnou, podle toho je mohou zkušení pozorovatelé rozeznat. Ačkoli délka březosti u žiraf trvá přibližně 460 dnů a rodí se vždy jen jedno mládě, žirafy dosud nepatří na světě k ohroženému druhu. A to i přes to, že pytláci je nenechají na pokoji.

Medvěd baribal

Černý medvěd baribal je údajně mírumilovný a docela dobromyslný tvor. Také je nejmenším medvědem v Severní Americe. Když se podíváte na fotku jeho mladých potomků, je vám hned jasné, po kom museli první tvůrci dětských medvídků na hraní formovat svoji hračku. Ti mladí jsou zrovna tak ušatí a okatí jako starodávní plyšoví medvídci našich babiček. Malí baribalové se vetšinou rodí po dvou až po třech a jsou při narození slepí. Zůstávají s matkou v brlohu, kde je krmí a zahřívá. Zcela samotstatní se medvídci stávají více než po dvou létech. Baribal je převážně noční zvíře, docela plaché. Patří sice mezi šelmy, ale živí se převážně rostlinnou potravou. Stejně tak se ovšem dovede vyšplhat i vysoko do korun stromů, aby dosáhl k hnízdu ptáka nebo k úlu divokých včel. Medved a med, to jde dobře dohromady. Jen si vzpomeňte, jak v kterési knize vykládá Karel May ústy kulhavého lovce Hobble Franka, jak mu kdysi medvěd přišel vylizovat díže s javorovým cukrem až před dům! A lovci, naslouchající i táborového ohne se shodli, to že musel být právě baribal, protože s větším druhem medvěda by se určitě dostal do konflliktu!

Poletuška aspan

Když jsem jako malá holka doma moc pobíhala, naši mne okřikovali: Dej už pokoj, jseš jako nějaká poletucha!" Docela mi trvalo než jsem přišla na to, že poletucha není vymyšlené slovo pro nezbedné děvčátko, ale že je to opravdové zvíře. A teprve nedávno jsem v jedné knize objevila, že má i malinkou příbuznou - řečenou poletušku. Ta měří okolo 15 cm, a její ocas okolo 10 cm. Je skutečně malá, také ta mrška neváží ani dvacet deka. Tělíčkem trochu připomíná chlupatého ocasatého netopýrka, ksichtíček má ale daleko hezčí, vykulená obrovská očka a na tlamičce legrační vousky. Samozřejmě, neumí létat jako pták, ale vzduchem umí překonávat značné vzdálenosti, podobně jako veverka. Zatímco veverce k tomu slouží mohutný ocas, poletuška má mezi předními a zdními nožkami kožený, srstí porostlý lem - když skočí a vdodně rozháhne tlapky, plachtí si to jako maličké rogallo. Poletuška pochází ze Severní Ameriky, žije všude tam, kde jsou lesy s pořádně vzrostlými stromy. Svým způsobem by to mohla být i příbuzná veverky, má totiž stejné stravovací návyky, stejně jako ona si dělá zásoby potravy na zimu a když se občas v zimním období probudí, čerpá z nich. Jako veverka rodí 4 - 6 mláďat a vychovává je v dutinách stromů. Ta největší poletuška ale umí to, co žádná veverka jistě nesvede - se svými "křidélky" dokáže proplachtit až na sto metrů!

Americký kovbojský kůň

Koně mne fascinují odmalička. V plemenech se moc nevyznám, i když, pravda, poníka od kladrubáka rozeznám. V létech dospívání celou naši generaci ovlivnil Vinnetou, už ne hrdý Apač na papíře, popsaný špatným učitelem a geniálním snílkem Karlem Mayem, ale indiánský Francouz Pierre Brice ve filmech s mohutnou výpravou a kýčovitým vybarvením "nejmodernějšího filmového materiálu". Tehdy jsem snila o mustangovi a toužila ho alespoň jednou uvidět na vlastní oči. To se mi sice nikdy nepodařilo, zato jsem ale nedávno přišla na informaci, že existuje takzvaný a,erický kovbojský kůň (někdy se mu také říká westernový), který byl vyšlechtěn jako všestanný pracovní typ a zároveň byl využíván i k závodům. Je to nádherné zvíře, které ale bohužel s mustangem nemá vůbec nic společného. Vzniklo křížením původních ponyů s koňmi, které přiváželi do Ameriky noví angličtí osadníci někdy začátkem 17. století.

Psouni patří mezi hlodavce, do čeledi veverkovitých. Také jsou roztomilí jako veverky, mají stejně bystrá očka, zvídavý čumáček a šikovné přední pracičky, které používají úplně jako lidé ruce. Typický veverčí nadýchaný ocas jim chybí a nač by jej také měli, po stromech neskáčí, své příbytky budují v podzemí. Za buclatým zadečkem mají proto jen takový směšný přívěsek, aby se nadalo tvrdit, že je snad stvořitel o něco ošidil, že jsou úplně bezocasí. Psouni sdílejí osud našich typicky českých syslů. Kdysi se jich v přírodě proháněla spousta, dnes jsou málem na vyhynutí. Žijí v severoamerických prériích a ty z mapy světa rychle mizí. Třebaže způsob jejich života je tak dobře organizován, proti lidem prostě nemají šanci. Psouni žijí v početných koloniích, stavějí si bezpečná podzemní hnízda, propojená mezi sebou složitými a dlouhými tunely a znají dokonce význam strážného - kdykoli se skupina psounů krmí, alespoň jeden samec zůstává na stráži, když zpozoruje nebezpečí, vztyčí se varovně na zadních a upozorňuje své soukmenovce hlasitým štěkotem.

Lev

Čím dál častěji se stává, že i lidé v Čechách chovají doma nějaké exotické zvíře, klokana nebo velblouda, nejčastější jsou asi kočkovité šelmy. A tomu se vůbec nedivím, protože například takový lev nebo tygr, když je člověk vidí v nějakém přírodopisném filmu, to jsou vlastně jen přerostlé kočky. Čechy mi ovšem na takovou exotiku připadají poněkud malé, mít lva v domácnosti, byť i třebas ve vlastním domě, to by asi nebylo moc pohodlné. Navíc určitá pravidla a bezpečnostní normy stanovují, jak lze takové šelmy v soukromí chovat. No jo, jenomže zavřete takovou velkou mazlivou kočku do klece nebo do výběhu! Já vždycky dávám za příměr Průhonický park. Takhle kdyby mi patřil, nebo aspoň jakýkoli pozemek o jeho rozloze, tam by se lev. dva, tří klidně ztratili. Ale jinak? Přesto se nedivím, že někteří lidé po podobných společnících zatouží. Četli jste vyprávění o lvici Else? Pravda, Joy Adamsonová měla od ní spoustu škrábanců a zpřelámaná žebra, ale nikoli proto, že by lvice byla zlá nebo neopatrná, prostě pouze z čiré lásky, jak se ta těžkotonážní potvůrka upřímně mazlila!