Medojed

Pokud byste předpokládali, že zvíře s názvem medojed musí být jemné a překrásné stvoření po způsobu kolibříků, kteří se živí nektarem květi, mýlili byste se. Medojed je taková štíhlá dvoubarevná lasička s náramně chytrým dlouhým čumákem a šikovnými prackami, které se dovedou vydrápat po kmenech stromů až k hnízdům včel. Med ale zdaleka netvoří celý jeho jídelníček, klidně si uloví a zbaští třeba krajtu - a pranic mu nevadí, že je jedovatá. Byly ovšem pozorovány i případy, kdy medojed ulovil želvu. A jeho zuby a drápy zmohly i tvrdá želví krunýř. Věru šikovné a přizpůsobivé zvířátko. Ty drápaté packy jsou mu nápomocné i ve chvíli, kdy se potřebuje ukrýt před nebezpečím - dovede se jejich pomocí zahrabat do země neuvěřitelnou rychlostí. Když si navíc k jeho aktivitám připočítáme, že medojed žije převážně nočním životem, vychází nám z toho, že se jedná o velmi dravého a agresívního tvora. A na to zase nevypadá.

Fenek

Vzpomínám, jak si můj tatínek vždycky dělal legraci z mámy, že je jako fenek - bez tepla nevydrží! Z toho jsem vyzískala dojem, že fenek je něco jako salamandr, žijící v ohni. (Protože moje máma dokázala v zimě nalepit pozadíčko na dobře nakrmené "clubky" na dobu tak dlouhou, že klidně propálila nejen tátův služebně fasovaný králičí kožíšek, ale dokonce i kabátek s podšitím beránka). Mnohem později jsem se poučila, že salamandr v ohni žijící je jen bájnou příšerkou a že fenek zdaleka tolik nemiluje teplo, jak to táta kdysi tvrdil! Jméno této malé pouštní lištičky pochází z arabského jazyka. Patří do čeledi psovitých a kdo jí jednou uvidí uzná, že je opravdu roztomilá. Štíhlounké tělíčko nesou statné nožky, kdesi vzadu vcelku zanedbatelně vlaje ocas, ale zepředu navazuje útlý krček a z něj vybíhá malá, vpravdě liščí hlavička s ušima tak velikánskýma, až byste snad na první podívání řekli, že fenka nic jiného netvoří! A skoro byste měli pravdu! Uši, obrostlé jemnou srstí, jsou pro něj velmi důležité v poušti, kde žije. I když jimi vyloženě neplácá, slouží mu ke stejným účelům, jako dámám vějíř - totiž k ochlazení. Protože fenek žije v pouštích. Proto má také zbarvení kožíšku jemně zlatavé až pískové, aby splynul s prostředím. Pro větší bezpečí si vyhrabává nory, někdy celé komplexy nor, kde žije v páru či ve skupinkách do deseti jedinců.

Lasice

Lasičky patří do čeledi kunovitých. A jako kuny mají také dlouhý zvídavý čumáček a bystrá očka. Hezká zvířátka! Ale také nebezpečná, protože jsou vybavena dlouhým štíhlým tílkem, které je náramně dobře uzpůsobené k pronásledování kořisti. V našich končinách prý si podnikavá lasice klidně troufne i na zajíce. Vyčíhá si ho když běží okolo, naskočí mu za krk a jako nějaký příšerný jezdec z laciného horroru mu začne pít krev. Nebohý zajoch slábne, až nakonec někde padne a uhyne. V Kanadě, v Americe a v Bolívii je známý druh lasice dlouhoocasé, což je velmi krásný, sytě dohněda zbarvený živočich. Spodní stranu těla má béžovou a špičku ocasu černou. Zvířátka, která žijí v severních oblastech se na zimu přebarví na bílo až na špičku ocasu, která zůstává černá. Z té příčiny bývá často zaměňovaná z hranostajem. A hranostaje už známe hlavně z pohádek, jako královský hermelín. Opravdu, jejich kožky se sešívaly dohromady i s výzanými ocásky a vznikl z toho tento impozantní královský háv.

Žralok bílý

Žraloka bílého si asi většina milovníků hrůzostrašných filmů připomene v souvislosti se slavným Spilbergovým filmem Čelisti. To byl svého času hotový fimový hit, v Čechách to viděl snad každý a přátelé si navzájem s úctou vyprávěli, kolik toho ten žralok zpocíval, dívku a matračku a psa a dítě a... prostě, počítali té velké rybě její oběti skoupě jako hrách do hrnce. Gumový žralok baštil, nač přišel a když náhodou někde v dálce jen povystrčil ploutev, obecenstvo nedýchalo. Ve skutečnosti je to poněkud jinak, i když samozřejmě, žraloci- lidožrouti skutečně existují. A není divu, patrně jsou to ti chytřejší, kteří pochopili, že udělat si dobrou baštu z člověka, který je ve vodě oproti nim v nevýhodě, to je stojí mnohem méně úsilí, než při opatřování jiné kořisti. A on ten velký mizera, málo platné, žrát musí. Vždyť dorůstá délky mezi 3 - 7 metry a vážit může až 3000 kg. Někdy se ale přece jen splete a místo člověka si kousne třeba do surfového prkna! Dobře mu tak, snad ho potom aspoň bolí zuby. Je to potvora nehezká, ale líbí se mi na něm to, že jako druh není přizpůsobivý. Žraloka bílého není možné chovat dlouhodobě v zajetí. Vede tak s člověkem rozhodující boj - možná zvítězí člověk a zničí celou tuhle planetu, země i moře a žraloci budou mít smůlu. Ale možná že ledovce roztají a moře se zvětší a v tom případě bude ve výhodě.

Jezevec lesní

Víte, proč se pes jezevčík jmenuje právě jezevčík? Jestli vás napadá, že to může mít něco společného s jezevci, máte pravdu. Dlouhý psík na krátkých sporých nožkách byl úmyslně vyšlechtěn pro lov jezevců, aby za nimi dokázal vlézt do nory a přímo na nepřátelském území svést rozhodující zápas. Však se mu také říká norník a je známý statečnou a houževnatou letorou. A tu rozhodně v boji s jezevci potřebuje, protože jezevec je pěkný bručoun a když dojde na věc, svoji štětinatou kůži neprodá lacino. Pokud si ho neprohlédnete na obrázku nebo někde v ZOO, v přírodě ho uvidí leda myslivci. Jezevec je noční živočich, ve dne vyspává ve své noře a vylézá až v podvečer. Silným ohebným čumákem dovede hrabat zemi jako buldozer a velké tlapy mu v tom pomáhají, proto si dovede zbudovat tak pěkné a bezpečné obydlí, z něhož ho náruživí lovci dovedlou často dostat jen tak, že chodbu k noře rozkopu krumpáčem. Dnes už snad leda pro tu zrůdnou radost z lovu, ale dřív byl jezevec ceněným artiklem, věřilo se, že kdo se maže jeho sádlem, vyléčí si souchotiny. Toho sádla muselo být z jednoho ubohého jezevečka s hezkou pruhovanou hlavičkou docela dost, vždyť například dospělý samec váží mezi 10 - 18 kilogranmy, samice o něco méně. Je zajímavé, že se dovede tak vykrmit, protože jeho jídelníček tvoří převážně jen mláďata drobných savců, hmyz, slimáci, bobule a všelijaké kořínky. Zvláštností jezevců je, že partneři si zachovávají celoživotní věrnost - ale pohromadě žijí jen v době rozmnožování.

Tarbík

Že nevíte, jak vypadá tarbík? Když řeknu, že to blízký příbuzný potkana, mnozí ohrnou v tu chvíli nos a řeknou "fuj". Protože nelibost k myšovitým potvůrkám je v některých lidech hluboce zakořeněna. Nechápu proč. Všechna tato zvířátka mají hezká očka, šikovné přední packy, podnikavou povahu a velkou schopnost přežití v jakýchkoli podmínkách. Že potkani šmejdí kolem popelnic, za to nemohou oni, ale lidé, kteří tam marnotratně hází potraviny, zatímco jinde na světě děti umírají hlady. Potkani jsou jen tak inteligentní, že vědí, kde si najít pohodlně gáblík. Tarbíci ale kolem popelnic nešmejdí. Hlavně proto, že žijí převážně v pouštích a polopouštích, kde žádné nejsou, ale také by jim asi nepřišlo vhod, co by tam nalezli. Živí se nejčastěji měkkými semeny, částmi rostlin, bobulemi a občas prostřídají nějakým tím broučkem nebo malým hmyzem. Někdy žijí v malých koloniích, ale většinou jsou dost samotářští. Předními tlapkami si vyhrabávají podzemní nory (vida, jak jsou šikovní), některé jsou až dva metry hluboké!Tarbíků se vyskytuje na světě 27 druhů, většina se rozmnožuje dvakrát do roka. Není to od věci, protože úmrtnost mláďat je velmi vysoká a i dospělí tarbíci mají mnoho nepřátel - loví je nejen větší živočichové, ale v chudých oblastech i lidé. Jen pro představu - tarbík je velký od 4 do 15 centimetrů, podle toho, o jaký druh jde.